Deník pilota: První let (2.)

03.07.2011

Celý svůj život jsem měla pověst nemotorného nešiky a ze školy jsem si odnesla soubor vzpomínek na neustále se opakující neúspěšné zkoušky z jízdy na kole. Koordinace mých očí a rukou postrádala něco, co je pro takové činnosti nezbytné.

Jak mě proboha mohlo napadnout, že se naučím řídit letadlo? Vypadalo to trochu jako čistá drzost a arogance.

Kvůli tomu mi také dělalo problémy říci o svém záměru ostatním. Poněkud nesměle jsem se tedy přiznala v domě mé maminky, že plánuji utratit své „narozeninové peníze“ za zkušební let. Musím ji poděkovat, že nereagovala očekávanou větou „...to snad nemyslíš vážně?“, ale nabídla namísto toho, že mě odveze na místní letiště v Haverfordwest.

Velkolepě pojmenovaná „Odbavovací hala“ byla dlouhou budovou mezi parkovištěm a hangárem. Upřela jsem pozornost k akvarelovým Spitfirům a Tornádům, ale líbily se mi také ultralighty, které byly zabalené v hangáru nebo volně roztroušeny na stojánce.

Uvnitř kanceláře na věži bylo asi půl tuctu lidí. Přátelský chlapík si poznamenal mé jméno a zarezervoval mi let na příští ráno. Žena sedící v koutě se podivila nad mým jménem a já jsem přiznala, že jsem strávila půlku života jeho hláskováním.

Následující ráno jsem v panické hrůze, že příjdu pozdě, vstávala velmi brzy. Rychle jsem se nasnídala (měla jsem studenou pizzu), vynechala obvyklou kávu (nervózní jsem byla už dost) a vydala se směrem na letiště. Počasí bylo klidné, obloha mírně zatažená, ale oblačnost se pohybovala vysoko a dohlednost byla dobrá.

Po příjezdu jsme měli ještě dobrou půlhodinu času, takže jsem se rozhodla strávit čas v místní restauraci „Propellers café“, kde jsem zjistila, že jsem příbuzná šéfkuchaře (byli jsme něco jako bratranec a sestřenice, nebo tak).

Ukázalo se, že můj instruktor je mladý přátelský muž jménem Justin s lehkým skotským přízvukem, což na mě během letu působilo velmi uklidňujícím dojmem.

Popadl mapu, sluchátka a zamířili jsme na parkoviště před hangár, kde ukázal na Cessnu 150 se značkou G-BSSB: „Tuhle si vezmeme“.

Už dříve jsem si všimla toho, jak křehce a maličce vypadají letadla stojící na zemi a toto – i přes své živé vzezření – nebylo vyjímkou. Chvíli jsem se zastavila nad tím, jestli si v tom malém kokpitu nebudu připadat trochu klaustrofobicky nebo málo chráněna, v horším případě obojí. Poté už instruktor ukázal na levé dveře a já jsem pohladila křídlo a vlezla dovnitř.

Zatímco jsem si nastavovala své sedadlo (jsem malá a musela jsem sedačku posunout co nejvíce dopředu, abych dosáhla na pedály), zapínala pásy a zkoumala, jak správně zavřít dveře, Justin prováděl preflight check a startoval motor. Zapojil sluchátka a já jsem si ty svoje nasadila na uši. Byla jsem užaslá, jak velký to byl rozdíl. Cítila jsem se najednou jako odříznutá od okolního světa, tedy až do chvíle, kdy se mě instruktor přes intercom zeptal, jestli ho slyším dobře. Slyšela jsem.

“Nervózní?“ zeptal se. Chvíli jsem o tom musela přemýšlet. Přišla jsem na to, že jsem nebyla nervózní z letu – ne z toho, že se něco pokazí a my spadneme z oblohy dolů. Jestli tady bylo něco, co mi způsobovalo nervozitu, bylo to to, že let letadlem nenaplní má očekávání. Měla jsem jednoduše strach z toho, že budu z letu zklamaná. „Ne“, odpověděla jsem, zatímco jsme pojížděli po taxiway.

Na runwayi jsme jeli k jejímu vzdálenějšímu konci, abychom byli nosem letadla proti větru. Instruktor mi vysvětlil, jak na zemi letadlo pomocí pedálů a brzd řídit. Motali jsme se po dráze, dokud jsem nás nedokázala vést téměř rovně. Později, ve vzduchu, jsem zpětně ocenila zkušenosti na zemi, protože jsem již zhruba věděla, jak moc citlivé pedály jsou a také jsem byla připravena na malé zpoždění reakce letadla.

Před vzletem přebral Justin řízení a požádal věž o povolení ke startu. Poté už letadlo akcelerovalo vstříc obloze. Odlepili jsme se velmi rychle, myslím, že jsme nevyužili ani třetinu dostupného rozjezdu.

Najednou jsem měla na tváři velký úsměv a všechny obavy z letu zůstaly na zemi. Malý kokpit mi připadal bezpečný a pohodlný, ne stísněný a v tak malém letadle blízko oblohy spíše vzrušující, než děsivý. Pokračovali jsme ve stoupání a zatímco instruktor řídil, já měla možnost obhlédnout přístrojovou desku a počítat, které přístroje poznám a u kterých mohu jen hádat k čemu slouží.

Po vystoupání (dívala jsem se na všechno ostatní kromě výškoměru, takže si zaboha nemůžu vzpomenout, jak vysoko jsme byli) jsme letadlo srovnali a můj žaludek se zvláštně pohoupl. Výraz mé tváře by se dal přirovnat k tomu, který má malé dítě na houpačce.

Když jsme byli v ustáleném letu, ověřil si Justin, že vím, co jednotlivé ovládací prvky dělají a předal mi řízení s tím, ať letadlo vedu dál v této výšce a směru.

Zajímavé. Věděla jsem, že ke změně kursu stačí jen lehký dotyk řízení, ale nebyla jsem připravena na to, že neustále budu muset provádět drobné úpravy, abych letadlo udržela v daném směru. Příď házela všemi směry. Měla jsem tendenci ji držet příliš nízko a instruktor mi dal tip, že mám sledovat rychloměr, který mi může být dalším vodítkem k zjištění, jestli letadlo stoupá nebo klesá. Drželi jsme se na rychlosti kolem 100mph.

Bylo obtížné vidět na zem před sebou. Vlastně jsem zem neviděla většinu času, takže o nějaké navigaci se u mě nedalo moc mluvit. Možná taky proto jsem neustále tlačila čumák dolů, aby mi nestínil ve výhledu. Snažila jsem se jako referenční bod využít pobřeží, mířili jsme k přístavu Fishguard. Nutno ale říci, že i přesto jsem na cestě tam hodně bloudila a uhýbala z trasy.

Když jsme dosáhli našeho cíle, viděli jsme pod námi právě parkující trajekt. Nad přístavem jsme si vyzkoušeli jednu/dvě otáčky, to byla zábava. Tyhle náklony křídel bylo přesně to, co jsem neustále požadovala po příteli mého otce, když jsem s ním jako šestiletá létala na výlety. Letěli jsme ještě dále podél pobřeží a já, upoutána samotným letem, jsem pomalu ztrácela pojem o tom, kde vlastně jsme. K tomu jsem se po chvíli musela poněkud rozpačitě přiznat, když jsem dostala otázku, jestli rozpoznávám pobřeží ostrova před námi (které jsem samozřejmě vůbec nerozpoznávala :). Když mi Justin ukázal malou travnatou runway pod námi, podivila jsem se, že to někdo dokáže z takové výšky rozlišit. Interpretovat krajinu z takového úhlu chce asi trénink, vše se mi zdálo tak nějak jiné a neznámé.

Dále jsme viděli starou základnu RAF v Brawdy a Newgale beach (obojí jsem poznala). Když jsme doletěli do Milfordu, byla jsem překvapena, že jsem úspěšně dokázala najít a doletět nad své bydliště. Našla jsem nejdříve přístaviště a koleje, podle kterých jsem identifikovala centrum volného času (po chvíli nejistoty, protože kopce vypadají z té výšky nějak moc ploše) a pak už jsem viděla náš dům. Když jsme byli na místě, předala jsem řízení a Justin udělal několik prudkých zatáček, zatímco já mohla koukat z okýnka a smát se jako turista, že vidím bratrovo auto!

Po pár minutách jsme si opět vyměnili řízení a vraceli se zpět podél pobřeží na východ. Po cestě jsme míjeli Oakwood park. Všechny ty obrovské kolotoče vypadaly z té výšky mnohem méně atraktivně!

Řízení už jsem měla v rukou natolik, že jsem si konečně mohla začít trochu více užívat scenérie kolem nás. Mnohem lépe se mi dařilo držet letadlo ve stabilním letu, aniž bych se musela strachovat o každou malou úpravu. Země se zdála podivně vzdálená, jakoby daleko od nás. Samozřejmě jsem věděla, že se můžeme se zemí srazit velmi rychle, ale nebylo potřeba se obávat. Vzduch byl téměř pevný, jako kapalina... takový živelný. Přemýšlela jsem, jak snadné může být ztratit koncentraci, jestliže k něčemu upřete svou pozornost a přestanete se soustředit na řízení. Dohled na všechny přístroje a soustředění se byl psychicky velmi náročný proces. Avšak v emočním směru jsem pociťovala uspokojení.

Zpět nad letištěm přebral řízení instruktor, aby nás napojil na letištní okruh a následně hladce přistál. Letadlo jsme zaparkovali zpět na své původní místo.

Po zbytek dne jsem měla na tváři úsměv a jakýkoliv náznak vrtule nad mou hlavou jej ještě zvětšoval. Doma jsem vešla do své zahrady a již věděla, jak vypadá z ptačí perspektivy. V hlavě jsem viděla mapu krajiny a dokázala si představit trasu, kterou jsme letěli.

Procházejíc se dolů zahradou se slabým vánkem v obličeji jsem musela odolávat nutkání roztáhnout ruce a běžet jako malé dítě hrající si na letadlo.

Bylo to magické.

Autor: Leia Fee, Překlad: Jakub Velička

Odeslání článku e-mailem

[x] zavřít

Komentáře k článku

Přidat komentář

    Kontrolní kód : Kontrolní kód

poho

Odpovědět

Datum : 05.07.2011 16:46, Vložil : shuppik

V pohodě, na krásnym příběhu to nic nemění, díky za něj!

Odpovědět

Datum : 04.07.2011 15:36, Vložil : Jakub

Abych řekl pravdu, nevím :-) Z komunikace po mailu to moc nevyplynulo a fotky nemám. Jméno tomu však napovídá. Budu muset ověřit, díky.

detail

Odpovědět

Datum : 04.07.2011 09:30, Vložil : shuppik

Jen detail - neni Leia Fee ONA? :-)

Všechny komentáře

Zeptejte se odborníka

Zkušený personál jedné z největších leteckých škol Flying Academy je připraven Vám pomoci s jakýmikoli otázkami týkajícími se letectví.

Zeptejte se

Kategorie

Bezpečnost

Civilní letectví

English info

Havárie

Historie létání

Letiště

Nejčtenější

Oznámení, kurzy, školení...

Pilotní výcvik

Prodej letadel

Technologie

Video

Vojenské letectví

Zeptejte se odborníka