Deník pilota: Teď nebo nikdy!

22.07.2011

Od srpna mě v hlavě držela neodbytná touha vrátit se zpátky do nebe. Vnitřní hlas mi neustále připomínal „Nemůžeš si dovolit létat, je to moc drahé“, ale blížily se Vánoce a já dostala nějaké finanční dary od příbuzných, kteří jako každý rok nevěděli, jaký dárek vybrat. Byla jsem tedy dostatečně finančně vybavena na to, abych se dostala ze země nahoru.

Byl čas se rozhodnout. Pokud budu stále čekat na to, až si budu moci výcvik bez problému zaplatit, nikdy se k tomu nedostanu. Jestli se chci naučit létat, musím začít shánět peníze a začít ihned.

Říkala jsem si, že jsem již otálela poměrně dluhou dobu. Měla jsem za sebou cesty do různých leteckých škol a prošla jsem mnoho ceníků výcviku. Protože jsem uživatelka věřejné dopravy a nemám automobil, zvolila jsem letiště v Pembrey. Bylo to sice o něco dál než Swansea (asi 20 mil), ale přímo u železnice. Vlaky jezdí často a jsou levnější než autobus.

Další věcí bylo to, že používají namísto hodně rozšířené Cessny 150 letadlo Piper Tomahawks, které mi přišlo roztomile malinké. Později jsem objevila ještě jednu praktickou výhodu pro lidi malého vzrůstu jako jsem já – čumák letadla je posazen níže, takže se při letu nemusím natahovat, abych viděla na krajinu před sebou.

Značně nervózní (i když bezdůvodně) jsem zvedla telefon a zavolala do aeroklubu Cambrian, abych si zabookovala zkušební lekci. Vždycky jsem byla po telefonu značně nejistá a hrozně koktala. Dostala jsem ze sebe něco jako „Ehhh, nooo, chtěla bych... chtěla bych se naučit létat...?“. Přátelský a jistý hlas na druhé straně telefonu odpověděl „Výborně! Nejlepší věc bude, když příjdete na letiště, kde si o tom můžeme promluvit a podívat se okolo“.

Nadšení dělalo více, než by se dalo předpokládat. Chlápek na druhé straně drátu měl opravdu zájem a já si hned udělala na školu kladný názor.

Dohodli jsme se, že se do školy příjdu podívat následující víkend. Chtěla jsem začít co nejdřív, ale letiště bylo hned vedle základny RAF a tak se přes týden stávalo létání trochu obtížné. Mnohdy trvalo pěkně dlouho, než bylo uděleno povolení ke startu. O víkendech byla situace klidnější. Když jsem se zmínila, že přijedu vlakem, nabídl zaměstnanec školy (později se ukázalo, že šlo o jednoho z majitelů, druhý byl instruktorem), že mě na nádraží vyzvedne autem. Opět jsem byla překvapena přátelským přístupem a nadšením, což jsem později nacházela v letectví obecně.

Po zbytek týdne jsem sledovala počasí jako ostříž. Každá malá změna se projevila na mé náladě. V den letu bylo zataženo. Když jsem ráno škubla s rohem závěsu, abych viděla ven, povalovala se kolem kopců ranní mlha. Nevypadalo to moc slibně, ale vstala jsem a rychle se nasnídala, abych zavolala do letecké školy, jestli let bude, nebo to přeložíme.

“Je to v pohodě“, ubezpečili mě... „Ne úplně dobrý, ale jde to...“

Málem jsem vyskočila radostí až do stropu. Snažíc se neznít do telefonu jako maniak jsem potvrdila čas příjezdu mého vlaku a vydala se na nádraží.

Jízda vlakem trvala přibližně půl hodiny, mlha mezitím stabilně rostla. Když jsem vystupovala z vlaku, vypadalo počasí trochu katastrofálně.

“Laurie, náš instruktor, je už na letišti“, informoval mě Derek – muž, který pro mě přijel a se kterým jsem předtím mluvila po telefonu. „Řekne nám, jak to s počasím vypadá“.

Přijeli jsme na letiště, kde už byl v kanceláři zapálen oheň v kamnech. Dostala jsem kávu a v klidu jsme s Derekem zkoumali stav počasí. Krátce na to se z mlhy vynořil Piper Cherokee a pomalu dosedl na zem. Vystoupil Laurie a jeho student a vydali se za námi pro kávu. Dozvěděli jsme se, že museli na zem kvůli špatnému počasí.

Jak se slétávali další piloti, kávy přibývalo. Debata se držela tématu kolem počasí, každý spekuloval, kdy se mlha roztrhá a udělá se lépe.

Student, který létal okruhy v letounu Cherokee, byl novým pilotem, který se učil na letounech Tomahawk a chtěl si vyzkoušet větší letadlo ještě předtím, než poletí na dovolenou na Nový Zéland. Následně se rozeběhla dlouhá diskuze na téma létání do zahraničí, která trvala několik následujících hodin.

Laurie se nabídl, že bychom zatím mohli projít základní pozemní briefing. Vzal do ruky nenamalovaný model letadla, který měl barevně rozlišeny jednotlivé ovládací plochy na křídlech. Diskutovali jsem spolu primární a sekundární efekty jednotlivých ovládacích prvků řízení. Už předtím jsem o těchto věcěch četla v knize Flying Training, ale nyní mi to celé dávalo daleko větší smysl. Hodně dělalo to, že jsem před sebou měla 3D model a dovedla si celou věc lépe představit.

Prošli jsme také to, co obsahují osnovy výuky a pobavili se na téma ceny za letovou hodinu. Dále jsme si ukázali potřebné vybavení.

Nesměle jsem se zmínila, že neumím řídit auto. Instruktor ale zůstal klidný: „Létání je pro tebe mnohem důležitější, než umět řídit auto“. Shrnul to mnohem lépe, než bych to dokázala sama. Když jsem se později o stejné skutečnosti zmínila jednomu ze studentů, řekl mi, že to může být také pozitivum. Nebudu mít prý zlé návyky, které létající řidiči aut z řízení mají a lépe se naučím zatáčet letadlo pomocí pedálů na podlaze.

Rozhovor se stočil k akvarelovým malbám letadel, které byly všude po stěnách. Dozvěděla jsem se, že je namaloval místní umělec, který je prodává, aby zaplatil cenu za výcvik. Problém byl v tom, že – jak poznamenal jeden z pilotů - „...si nikdo nemůžeme dovolit koupit takový obraz, všechno utratíme za létání...“.

Každý, s kým jsem předtím mluvila o své touze létat, se mi posmíval, že ani neumím řídit auto a chci pilotovat letadla. Dále mi každý neustále předhazoval, že výcvik je drahý a nemohu si ho dovolit. Tady jsem ale potkala lidi, kteří mi rozumněli. Lidi, kteří neřešili, že neumím řídit auto, nebo to, že nemám moc finančních prostředků. Měla jsem zde dobrý pocit a cítila, že se mi zde bude výuka líbit. Přestože to asi nebude dnes...

Podívala jsem se ven a mlha už dokonce zasahovala až k okraji přistávací dráhy. Obrátila jsem svou pozornost zpět ke grafům s předpovědí. Měla jsem za sebou rychlokurz interpretace TAF a METAR, ale zjistila jsem, že to není o mnoho přesnější než smajlíci se sluníčkem v počasí na televizních obrazovkách.

Den jsme podle situace venku mohli rovnou odepsat, takže mi Derek navrhl, že alespoň mohu s Lauriem odvézt Piper do hangáru a prohlédnout si Tomahawk, na kterém budu celý výcvik létat. Alespoň si odnesu nějaké zkušenosti z dnešního dne.

Vyšli jsme ven a Laurie mi ukázal, jak se pomocí neobvyklých dveří, umístěných na pravé straně, dostat do letadla. Všimla jsem si seznamu věcí, na které by se nemělo sahat a usadila se do sedačky po levé ruce.

Prošli jsem společně check-list úkonů před startem motoru. Některé mě zaujaly, jiné mi proletěly hlavou a hned jsem je zapomněla.

Bez předchozí zkušenosti ze startování automobilu jsem zasunula klíč do zapalování a otočila s ním. Během sekundy se před námi roztočila vrtule a vše začalo jemně vibrovat. Úkony po startu hotovy a nastavili jsme plyn na 1200RPM. Pak už jen odbrzdit brzdy a vydáváme se směrem k hangáru.

Udržet letadlo v přímé jízdě nebylo tak těžké, ale musela jsem řízení věnovat neustálou pozornost. Když jsme se dostali na prázdnou taxiway, demonstroval mi Laurie ostré zatáčky. Po chvíli pojíždění jsme najeli na velmi úzkou cestu vedoucí do hangáru. Byla jsem varována, abych dávala pozor na letadla stojící opodál, mohli bychom o ně zavadit křídlem. V hangáru převzal Lauire řízení a citlivě letadlo usadil na své místo.

 

Poté jsme už přešli k prohlídce Tomahawku. Měl označení G-BNHG a nesl modrou barvu se zelenými pruhy. Moje původní představa o Tomahawku jako malém roztomlém letadle se při prohlídce z blízka jen potvrdila. Narozdíl od jeho většího bratra mělo dveře na obou stranách a vysokou směrovku ve tvaru „T“. Usadili jsme se vevnitř a já byla uchvácena perfektní viditelností z kabiny. Mnohem lepší než v případě Cessny, se kterou jsem letěla svůj trial let v Haverfordwestu.

Prošli jsme spolu přístrojovou desku a Lurie poukázal na několik odlišností od letadla Cherokee, ve kterém jsme před chvíli pojížděli. Strašně jsem se těšila, až se jednou s tímto malým letounem odlepím od země!

Smutně jsem přemýšlela nad tím, jak budu muset čekat. Vylezli jsem z kokpitu ven a zatlačili Tomahawk dovnitř na jeho místo. Dohodli jsem se, že uvidíme, jaké bude počasí příští víkend a Derek mě hodil zpět na vlakové nádraží. Nedokázala jsem si představit, jak to tu dlouhou dobu vydržím!

Autor: Leia Fee, Překlad: Jakub Velička

Odeslání článku e-mailem

[x] zavřít

Komentáře k článku

Přidat komentář

    Kontrolní kód : Kontrolní kód

Zeptejte se odborníka

Zkušený personál jedné z největších leteckých škol Flying Academy je připraven Vám pomoci s jakýmikoli otázkami týkajícími se letectví.

Zeptejte se

Kategorie

Bezpečnost

Civilní letectví

English info

Havárie

Historie létání

Letiště

Nejčtenější

Oznámení, kurzy, školení...

Pilotní výcvik

Prodej letadel

Technologie

Video

Vojenské letectví

Zeptejte se odborníka