Deník pilota: Řízení letadla (4. díl)

11.08.2011

Následující sobotu jsem vyskočila z postele aniž bych vypla budík a bežela se podívat k oknu vstříc mrazivému slunečnému ránu. Takhle rychle z postele nikdy nevstávám a vždycky mi dělá problém vůbec otevřít oči!

Zavolala jsem do Cambrianu, abych potvrdila čas příjezdu mého vlaku a vydala se na nádraží. Normálně moc nesnídám, ale toho dne jsem si říkala, že do sebe ráno raději něco hodím, přece jenom by se mi létání s úplně prázdným žaludkem nemuselo vyplatit. Vzala jsem si tedy s sebou do vlaku hovězí sendwich. Později se ukázalo, že jsem se vůbec nemusela namáhat, protože byl absolutně nepoživatelný.

Když jsem dorazila na nádraží, měla jsem stále dobrou náladu, i přes znuděný výraz výpravčího, kterého jsem se musela zeptat, jestli vlak staví v Kidwelly, což byla nejbližší stanice u letiště Pembrey. To totiž doopravdy není přímo u Pembreyského nádraží, ale u malé stanice na znamení, která leží o několik mil dále.

Počasí mohlo být dnes jen stěží lepší. Bylo velmi jasno a na obloze se pohupovalo pár obláčků ve výšce asi 3000 ft. Kontrast s předchozím víkendem byl až zarážející.

Po příjezdu na letiště jsem nejdříve vytáhla své peníze, které jsem měla pečlivě uloženy v obálce s nápisem „flying“ (abych je „omylem“ neutratila za něco jiného) a nechala se vybavit vlastním logbookem a několika checklisty k Tomahawku.

Protože jsme již minulý víkend během špatného počasí měli čas projít základní ovládací prvky letadla, udělali jsme si jen krátkou připomínkovou rekapitulaci. Letadlo již bylo připraveno venku na betonové stojánce.

Po briefingu jsme začali s předletovou prohlídkou letadla. „Jakmile se to naučíš, budeš to dělat před letem vždy sama, zatímco já budu ještě končit práci s předchozím studentem“, řekl mi instruktor. Koncentrovala jsem se na každý detail. Prohlídka zahrnovala například kontrolu ovládacích ploch letadla, kontrolu vzorku paliva, stavu oleje, ale také například toho, jestli si v motoru nezačali budovat ptáci hnízdo – zřejmě se jim tam líbí, protože je tam teplo.

Po ujištění, že všechno co se má hýbat se hýbe a všechno, co se hýbat nemá, se nehýbe a kontrole, že máme vše, co budeme během letu potřebovat, jsme nasedli do Tomahawku.

Opět jsem předvedla svoji obvyklou nepořádnost – během předchozích činností jsem úspěšně ztratila pero, všechny checklisty a klíče od letadla. Všechno jsme nakonec naštěstí našli, většinu z věcí pod mou sedačkou. Klíče jsem odložila vedle sebe, nebezpečně blízko ovládací páky klapek. „Sem je nedávej...“, byla jsem spěšně upozorněna.. „zapadnou nám dovnitř a budeme je hodiny lovit..“.

Podívala jsem se dolů a opravdu – na páce byla malá cedulka nesoucí nápis „Neodkládat drobné předměty“. Ok, vzala jsem tedy klíče dříve než se stihly ztratit v útrobách letadla a položila je na ovládací páčku vyhřívání karburátoru. Tam mi připadaly v bezpečí.

Byla jsem vyzvána k zahájení postupu dle checklistu:

 

Následovalo nastartování motoru – samozřejmě po důkladné kontrole, že nikdo nestojí poblíž vrtule nebo v blízkém okolí letadla. Pak už Laurie zavolal na věž a požádal o povolení k pojíždění na místo, kde nás čekala kontrola motoru.

Hlavní věc, kterou jsem si z celé motorové zkoušky zapamatovala, bylo to, že pokud omylem vypnu obě magneta, mám následně motor úplně zastavit a poté normálně znovu nastartovat. Kdybych se totiž snažila rychle zapalování vrátit do polohy „both“, mohlo by to prý způsobit přehřátí, což by vedlo ke zničení něčeho velmi drahého. Jsem si téměř jistá, že mi při této informaci vylezly oči z důlku.

Laurie znovu zavolal rádiem na věž, aby požádal o povolení ke startu a my se vydali směrem k runwayi 04. Ukázal mi, jak co nejlépe celou runway využít, ocas našeho letadla se téměř dotýkal plotu!

Už jsem věděla, že nejsem příliš velkým expertem na rovné pojíždění a vedení letadla, což se potvrdilo i nyní. Drželi jsme se při vzletu sice na runwayi, ale rozjezd nebyl úplně přímý. Při 60 knotech mi instruktor řekl, ať mírně přitáhnu řízení (10 stupňů) a začali jsme pomalu stoupat.

Stoupali jsme pomalu nahoru a neměnili směr. Ve výšce kolem 500 feetů Laurie řekl, abych ustálila let a dále nestoupala, abychom mohli udělat úkony po startu.

Přísně dodal, že jsme tyto věci měli udělat už dříve, já jsem si však nedokázala představit, jak bych to v tom zmatku a upřeném soustředění zvládla!

Poté, co jsme dosáhli asi 1000 feetů, jsme zatočili doleva směrem na Swansea. V plánu byla demonstrace jednotlivých prvků řízení, abych si vyzkoušela, jak se letadlo chová. Také jsme byli domluveni, že poletíme k mému domu a trochu se porozhlédneme po krajině kolem. Byla jsem varována, že se mám kochat nyní, později v kurzu už prý nebude dostatek času.

Mohli jsme letět tak 10 minut, než jsem kompletně ztratila pojem o tom, kde se právě nacházíme. Rozpoznání krajiny a vůbec navigace obecně pro mě bude velkou výzvou. Laurie ukázal na Loughor Bridge a řekl, že chvíli poletíme jeho směrem.

Následně mi demonstroval efekt křidélek. Několikrát zamával křídly doprava a doleva a zdůraznil, že most je stále před námi, letadlo tedy nezatáčelo. Předal mi řízení a zavelel, abych zkusila stejný manévr. Moje řízení bylo samozřejmě trochu nemotorné, ale křídla se houpala sem a tam a já se usmívala jako blázen, byla to zábava!

Potom jsme zkoušeli to samé s kormidlem. Letadlo hýbalo nosem sem a tam a já měla pocit, že vypadnu z okýnka nebo skončím v Laurieho klíně. Oba pohyby mi demonstrovaly, že je důležité používat ovládací prvky koordinovaně a s citlivostí.

Pomalu jsme se blížili k Llanelli a Laurie přeladil frekvenci rádia na Swansea, aby informoval místního řídícího o našem záměru. Rozhodl, že počkáme, až budeme mimo město, abychom si zkusili sekundární efekty řízení a vývrtku. Mezitím mi dal za úkol najít můj dům.

Naštěstí jsem žila na místě, které je ze vzduchu poměrně snadné rozpoznat – kopec, řeka, železnice a můj dům. Našla jsem to tedy hned.

Opět jsem byla udivena, jak moc ploše krajina ze vzduchu vypadá. Bezmála 600 stop vysoký kopec u mého domu vypadal, jako by šlo o placatou pláň... Byla jsem ujištěna, že si na to mám zvyknout.

Jakmile jsem si přestala hrát na turistku, zamířili jsme směrem k Ammanfordu a začali si ukazovat ony sekundární efekty jednotlivých řídících ploch letadla. Cokoliv v letadle uděláte, má vliv na další věci. Bočení způsobuje náklon, náklon způsobuje bočení... Různé klopení způsobuje změny rychlosti. Při mém předchozím studiu na zemi jsem si nebyla úplně jistá, proč se některé věci mají tak, jak bylo v učebnicích aerodynamiky popisováno, takže pro mě byla praktická ukázka určitě přínosem.

Jakmile jsme byli bezpečně vzdáleni od města, předvedl mi Laurie, jak uvést letadlo do vývrtky. V tu chvíli se můj hovězí sandwich málem vrátil zpět z mého žaludku na denní světlo. Velmi rychle jsem totiž pocítila urgentní stav nevolnosti. Naštěstí to netrvalo dlouho a letadlo se téměř samo vrátilo do horizontálního letu, což svědčí o jeho dobré stabilitě.

Chvíli jsme letěli rovně a pak opět zkusili nějaké zatáčky. To mi připomnělo, jak složité je udržet správný kurz. „Relax...“, usmál se na mě instruktor. Podívala jsem se dolů na své ruce a zjistila, že držím řízení tak křečovitě, že si toho už všiml i on. Trochu jsem se uklidnila, uvolnila řízení a přestala se tak dramaticky koncentrovat na neustálé opravy kurzu, všechno šlo hned lépe.

Nyní jsme za sebou měli všechny hlavní body dnešní lekce, takže jsme se vydali pomalu zpět. Cestou jsme potkali opravdu velký mrak, ve kterém jsme si vyzkoušeli, jak je důležité věřit přístrojům v případě, že nemáme vizuální kontakt se zemí a horizontem.

 

Začali jsme pomalu vyklesávat naši výšku a blížili se k našemu letišti. Jakkoliv to bylo blízko, stále jsem nic pod námi nepoznávala. Laurie ukázal na řeku a zeptal se, jestli vím, jak se jmenuje. Věděla jsem, že podobná otázka příjde... Zkusila jsem hádat a zvolila název jednoho místního toku, Laurie ale nevěřícně odpověděl „Cože?“. Bylo mi to jasné, navigace bude můj velký problém.

Najednou se před námi „odnikud“ objevilo naše letiště, a protože jsme stále měli velkou výšku, Laurie udělal několik zatáček, než se zařadil na letištní přistávací okruh. Silný vítr dával řídícímu na věži i nám poměrně zabrat, takže jsme museli nejdříve udělat jedno go-around a až poté nám bylo povoleno přistát. Laurie řídil sám, nicméně já sledovala všechny jeho pohyby a snažila se něco naučit.

Z úkonů po přistání si moc nepamatuji, byla jsem z letu příliš nadšená a přemýšlela pouze nad tím, jak se dostat co nejdříve zpátky nahoru.

S vyplněným logbookem a zabookovanou další lekcí jsem spokojeně sěděla v autě, které mířilo zpět na vlakovou stanici. Následující týden jsem nikoho neušetřila mému nadšení!

Autor: Leia Fee, Překlad: Jakub Velička

Odeslání článku e-mailem

[x] zavřít

Komentáře k článku

Přidat komentář

    Kontrolní kód : Kontrolní kód

Zeptejte se odborníka

Zkušený personál jedné z největších leteckých škol Flying Academy je připraven Vám pomoci s jakýmikoli otázkami týkajícími se letectví.

Zeptejte se

Kategorie

Bezpečnost

Civilní letectví

English info

Havárie

Historie létání

Letiště

Nejčtenější

Oznámení, kurzy, školení...

Pilotní výcvik

Prodej letadel

Technologie

Video

Vojenské letectví

Zeptejte se odborníka