Deník pilota: Radosti jara

14.11.2011

Po mnoha týdnech špatného počasí a nedostatku financí jsem už touhou po létání téměř lezla po stěnách. Každý den jsem bedlivě sledovala meteo předpověď až konečně přišlo hezké počasí a trochu se oteplilo. Víkend, na který jsem měla objednaný trénink, byl naneštěstí mlhavý a příliš větrný, takže byla lekce přesunuta na další neděli, protože v obvyklou sobotu již nebylo volné letadlo.

Nedělní odpoledne nebyla nikdy příliš vstřícná co se týče veřejné dopravy, speciálně do míst se zastávkami na znamení, kde téměř nikdo nevystupoval. S jistými obavami jsem tak procházela jízdní řády, kde jsem před svou lekcí našla pouze jeden vlak, který by mě mohl na letiště dopravit.

Dopoledne jsem strávila příjemně tím, že jsem ležela v posteli a škubala za okraj záclony, abych se občas podívala na venkovní oblohu a zkontrolovala, že je počasí stále v pořádku.

Neděle sice přinesla nějakou oblačnost, ale počasí bylo klidné. Pomalu jsem se tedy naobědvala, uklidila dům a chystala se volat na letiště, abych sdělila čas příjezdu mého vlaku a domluvila si vyzvednutí na vlakové stanici.

“Uh, to je už za 5 minut...?“, ozval se do telefonu zmateně můj instruktor poté, co jsem sdělila čas příjezdu.

Podívala jsem se na moje hodinky, zpět na telefon a na zeď na kalendář.

“A sakra...“, řekla jsem si pro sebe. Změnil se čas na letní a já jsem si neposunula hodinky... Rychle jsem zkontrolovala jízdní řády a zjistila, že se na letiště stále mohu dostat relativně včas, budu však muset jet jiným vlakem, který zastavuje o stanici dále.

Znovu jsem tedy volala s omluvou na letiště a poprosila, jestli by mě mohli vyzvednout na jiné stanici. Když jsem byla na místě, Derek již čekal jako obvykle, bez jediné stížnosti.

“Snad nejsi ve spěchu?“, zeptal se s úsměvem, když jsem se soukala do auta.

Ve spěchu? Právě jsem strávila půlhodinu ve vlaku ve strachu, že díky mému zpoždění bude muset nějaký chudák letící po mně svůj let odložit.

Důvod mého zpoždění se ale dal pochopit, navíc nebylo zase tak velké. Avšak pilot žák, který právě dnes přede mnou završil svůj PPL výcvik úspěšným letem s examinátorem se rozhodl ještě pro sólo let, takže jsem po příjezdu na letiště musela sednout do kanceláře a čekat, až skončí. Nevím, jestli o mé plánované lekci věděl nebo nikoliv. Pila jsem svou kávu a dívala se, jak jej Laurie pozoruje při jeho letech na okruhu.

Počasí vykreslilo nádherný jarní večer, což vykouzlilo všem na tvářích dobrou náladu. Letiště navštívila modro-bílá Cessna z Haverfordwestu, přesně ta, ve které jsem absolvovala svůj první trialový let. Byla jsem touhle náhodou velmi potěšena.

Poslouchali jsme řídícího na rádiu, který zrovna podával informace několika dalším pilotům na letištním okruhu. Pokaždé, když někdo ohlásil finále, upřely se zraky všech přítomných směrem k přistávací dráze.

Pak už konečně přišla moje chvíle. Na pořadu dne byl opět trénink zatáček. Minule jsme skončili s těmi středně těžkými.

Když student na okruhu úspěšně přistál po svém prvním sólo letu, řídící na věži mu gratuloval a všichni kolem tleskali a usmívali se. Mezitím, co jsme si dělali svoji pozemní přípravu na let, stihl ještě dva další okruhy. Poté s ním již Laurie vyřídil papírování a mohli jsme začít.

Prodloužené odpoledne vlivem změny času na letní a neočekávaně hezké počasí vytáhlo všechny na letiště. Viděla jsem pojíždět Tomahawky, Cessny a dokonce Piper Cherokee. Takhle rušno jsem tady na letišti ještě nikdy nezažila.

Prošla jsme předletovou prohlídkou a na druhý pokus se mi povedlo nastartovat motor. Stále jsem měla tendenci držet starter dlouho poté, co motor naskočí, ale začínala jsem se v celém procesu cítit trochu jistější. Přinejmenším jsem nyní věděla, že si nemám dělat starosti, když motor nenaskočí a v klidu to zkusit znovu. A taky jsem se již naučila dávat pozor, abych při kontrole magnet omylem zapalování nevypnula.

Pojížděli jsme na vyčkávací bod runwaye a já si dávala pozor na dvě letadla, která mě následovala. Nádherné počasí opravdu vytáhlo ven úplně každého.

Po příjezdu na začátek vzletové dráhy jsme byli rovnou první v pořadí na start, takže jsme nezdržovali, udělali poslední potřebné úkony před vzletem a dali plný plyn. Vítr téměř nefoukal a já měla řízení plně pod kontrolou. Snad poprvé jsem měla pocit, že mám čas kromě upřeného koukání před sebe a soustředění se na to, abych nevyjela ven z runwaye, také na sledování přístrojů a dalších věcí okolo.

Při stoupání jsem se dostala malinko mimo standardní okruh, protože okolní krajina nenabízí mnoho bodů, podle kterých bych si mohla imaginární linku okruhu vymezit. Tohle tedy budu muset ještě pilovat a nějak se se situací poprat. Potěšilo mě, že jsem zvládla poměrně rychle a přesně vyvážit. Konečně jsem dostala do rukou cit, který byl pro správné vyvážení trimovacím kolečkem potřeba. Další změnou oproti předchozím lekcím bylo to, že jsem již dokázala rozpoznat pokles otáček vlivem zapnutí ohřevu karburátoru, aniž bych se dívala na otáčkoměr.

Nejdřív jsme chtěli letět od pobřeží směrem na Loughor, ve vnitrozemí však obloha nevypadala příliš slibně a tak jsme raději zůstali na rozhranní pevniny a moře, nad námi nebyl ani mráček a obloha byla krásně modrá. Alespoň se budu podle pobřeží lépe orientovat.

Zahlédla jsem pod námi nějakou Cessnu a již zmíněný Piper Cherokee, obě letadla vypadala hrozně malá, ani jsem si neuvědomila, že stoupáme tak rychle.

“Mám je nadletět? Nebudou stoupat, nebo tak něco, že ne?“, ověřila jsem si u Laurieho. „Ne, je to v pohodě, jsme hodně vysoko nad nimi, takže by ani tak rychle vystoupat nestihli“, podíval se Laurie z okna. „No, ten Cherokee by možná mohl, ale nepoletí sem...“, dodal.

Najednou se zasmál a řekl „Můžeme jít dolů a připojit se k nim. Nebo je odtud z vrchu sestřelit, hehe...!“

Také jsem se zasmála a podívala se opět dolů. Už mi bylo jasné, proč je ve všech filmech a knížkách o vzdušných bojích uvedeno, že nejdůležitější je výška. Kdybychom spolu bojovali, byla by letadla pod námi jako velmi snadný cíl.

Ok, konec s představami „Bitvy o Británii“ a zpět k našemu výcviku – máme trénovat zatáčky. Byla to ten den spíše zábava, než učení. Létali jsme kolem dokola, tam a zpátky, sem a tam, fantastické!

Zpočátku jsem byla trochu pomalá a moc mi to nešlo. Myslím, že jsem ještě stále dávala pozor, abych zbrklou reakcí na letadle něco nerozbila, vše mi připadalo tak křehké. Také jsem měla rezervy ve správném náklonu letadla na křídlo, ten správný cit pro přesné zatáčky 15, 30, 45 a 60 stupňů přišel až později..

Pozorovala jsem na sobě ale zlepšení v tom, že jsem byla schopná koukat ven z okna a zároveň kontrolovat přístroje, což mi dříve moc nešlo. Většinu času jsem měla zrak upnutý na rychloměru a nic víc nestíhala. V zatáčkách jsem však pořád měla tolik práce, že jsem nebyla schopná udržovat heading, náklon letadla, umělý horizont a kdoví co ještě. I tady jsem však v průběhu lekce viděla mírné pokroky.

Stále jsem měla tendenci držet knipl příliš pevně, což mi způsobovalo problémy v řízení. Nedokázala jsem dělat mírné korekce a navíc jsem většinu pohybů řídící pákou „přetahovala“.

Další na programu byly zatáčky ve stoupání. Rozdílem oproti těm v horizontálním letu byl mírnější uhel náklonu na křídlo, tedy 15 stupňů. V horizontu to bylo stupňů 30. Následovaly zatáčky v klesání, stejný princip. Poznamenlala jsem si však pro sebe, že se při nepozornosti v zatáčce může velmi rychle zvýšit míra klesání, takže si na to budu muset dávat pozor.

Hlavním rozdílem mezi zatáčkami v horizontálním letu a těmi ve stoupání nebo klesání bylo to, že při horizontální zatáčce se příliš nestaráte o rychlost, je vám v podstatě jedno, jestli se malinko zvýší nebo klesne. Důležitá je výška a kontrola, abychom ji nezratili. Při klesání nebo stoupání musím primárně kontrolovat svoji rychlost, kdyby přiliš klesla, mohla bych se dostat do problémů.

A byli jsme u dalšího typu zatáček, tentokrát zatáčka v klesání na vyšší rychlosti. Stále jsem měla na paměti, jak mi dělalo při klesání problém regulovat rychlost, takže přidání zatáček do této hry bude velká výzva.

“Náklonem ovládám rychlost, plynem míru klesání“, opakovala jsem si sama pro sebe. Jako teorie to opět vypadalo jednoduše, přechod do praxe byl ale složitý.

Hlídat všechno se mi nedařilo... „Co se stalo s těmi 90 knoty? A co se stalo s klesáním 300 feetů za minutu?“, zeptal se Laurie. „Hmm, nevím...“, odpověděla jsem.

Myslím, že mi to začalo jít trochu lépe až když jsme končili. Právě později na okruhu kolem letiště jsem měla možnost trénovat poslední zatáčky v klesání toho dne.

Po dokončení všech hlavních bodů dnešní osnovy nám stále zbýval nějaký čas. Laurie převzal řízení a „odvezl“ nás zpět nad Loughor. „Prudké zatáčky jsou v osnově až později, ale můžeme si je vyzkoušet hned, abys věděla, jaké to je, jestli chceš.“, řekl instruktor.

Samozřejmě jsem chtěla! Laurie mi vysvětlil, že jediným rozdílem bude vyšší rychlost, to platí u všech zatáček s náklonem nad 30 stupňů. Zvyšuje se také pádová rychlost, takže je potřeba na to dávat pozor. Také se může lehce stát, že budete v tak průdkém náklonu na jednu stranu trochu dezorientováni.

Loughor nám opět poskytl perfektní orientační bod. Viděli jsme jasně ústí řeky a ztratit se bylo téměř nemožné.

Laurie mi demonstroval jednu zatáčku s náklonem 60 stupňů do leva a poté druhou doprava, obě o 360 stupňů. Byla jsem okouzlena, jak dokonale vše zvládá a ještě je u toho schopen mi všechno detailně popisovat. Jak jsem tak seděla ve svém sedadle a zažívala přetížení 2G, jediné co jsem viděla dole, byla točící se krajina, která jakoby rotovala kolem našeho křídla. Věděla jsem, že obloha je někde nahoře a celé mi to přišlo tak nějak srandovní. Zároveň jsem se ale snažila zachovat vážný obličej, abych vypadala, že bedlivě poslouchám vše, co mi Laurie říká.

“Chceš si to vyzkoušet?“

Myslela jsem, že skončíme u té ukázky a já to budu muset zkoušet až příště, tak jsem s vykulenýma očima vyhrkla něco jako „Noo.. ummjo“. Moc mi to nešlo a měla jsem tendenci točit zatáčky o mnoho plýtčí, než oněh 60 stupňů. Ale bylo to zábavné, to musím uznat!

Myslela jsem si, že jsem si u svého druhého pokusu nevedla zase tak špatně, Laurie však poznamenal něco jako „Díky bohu, že jsme neskončili spirálou v ústí řeky!“

Protože jsme stále měli čas i výšku, rozhodl Laurie, že si ukážeme několik pádů, jako takový „teaser“ na příští lekci.

Nastražila jsem uši a čekala, co bude. Cokoliv dostanu do rukou, mám tendenci si o tom zjistit všechny dostupné informace a projít všechny zdroje, tak jsem to udělala i u Tomahawku. Několikrát jsem tedy na pádovou rychlost v literatuře již narazila, konečně bych mohla v praxi zjistit, o co se jedná.

Nejdříve jsme museli projít „pre-stall“ úkony, abychom si byli jistí, že je s letounem vše v pořádku a můžeme se do tohoto napůl akrobatického prvku letu pustit. Následně Laurie nastavil volnoběh a zvedl čumák letadla nahoru. Pomalu jsme ztráceli rychlost a motor byl znatelně tišší. Tedy až do chvíle, než začala kvílet siréna, která má na pádovou rychost upozornit.

Všechno mi připadalo tak nějak rychlé a mozek mi nic nebral, Laurie ale v klidu vyprávěl co se děje a co právě dělá. Tento okamžik byl dalším z řady, pro které by se mi hodilo tlačítko na zpomalení času.

Samotný stall přišel s poklesem čumáku letadla a stržením levého křídla dolů, jakobychom přepadali nabok. Laurie hbitě stlačil předek ještě více a přidal rychlost, aby letadlo akceleroval zpět do letu.

Nyní jsem byla na řadě já. Nejdříve jsem se musela vrátit do horizontálního letu v patřičné výšce. Tyto manévry není radno trénovat příliš nízko. Znovu jsme prošli všechny úkony a zkontrolovali prostor pod námi, jestli se náhodou neobjevil někdo, na koho bychom mohli „spadnout“. Připravena. Jednu ruku jsem měla na plynu, abych kdykoliv mohla přidat. Poté jsem stáhla a držela čumák letadla nahoře. Laurie pobízel „Přitahuj, přitahuj, přitahuj...“. Pomalu jsme ztráceli rychlost. „Stále přitahuj“, pokračoval Laurie. A už to přišlo, cítila jsem ten zlom, letadlo se sklopilo dolů a začali jsme padat na křídlo. Teď neotálet, rychle potlačit a přidat rychlost, nebo to bude jen horší.

Všechno v pohodě, bylo to lehčí, než jsem myslela. Kdybych to ale nečekala a byla situací zaskočena, asi bych křídlo a vůbec celý letoun vracela do horizontálního letu v panice jen těžko. Každopádně příští lekce bude zajímavá.

Nyní už byl opravdu čas vyrazit zpět směr letiště. Tentokrát se nebudeme muset prát s větrem jako posledně, všechno by mělo být v pohodě.

Přece jen jsme si vyzkoušeli ještě jednu novinku, o které jsem již také četla, ale v praxi to dávalo mnohem větší smysl. Jde o to, že jsme před napojením na okruh proletěli v dostatečné výšce nad letištěm (asi 2000 feetů), tak abychom se vyhli veškerému provozu. Z této výšky jsme mohli hezky vidět, jaká je na okruhu situace a kde se právě pohybuje které letadlo. Stejně tak bylo možné zkontrolovat letištní značení. Následně jsme sklesali na straně letiště, která byla mimo okruh a mohli se v klidu napojit.

To byla další příležitost, kde jsem si vyzkoušela zatáčky v klesání. Klapky jsme během lekce příliš nepoužívali, ale nyní dal Laurie plné. Možná proto, že jsme letěli opravdu pomalu.

Byla jsem tentokrát více zapojena do přistání, ale Laurie mi konstantně radil a říkal, co přesně mám dělat. Bez něj bych pravděpodobně byla ztracena. Pomáhal mi zejména určit správnou výšku při dané vzdálenosti od bodu dotyku na přistávací dráze.

Viděla jsem přesně, co se během přistání děje a vše mi najednou dávalo ještě větší smysl. Konečně jsem začínala chápat, proč jsme tuhle potřebovali trochu přidat a tuhle trochu zvednout příď. Moc jsem se těšila na okruhy, už by to mělo brzy přijít.

Bylo 19:00 a my jsme vraceli Tomahawk zpět do hangáru. Stále bylo světlo a obloha byla modrá. Nad hlavou jsem viděla Cherokee, který byl na okruhu hned za námi. Jeho silueta na obloze, teplý večer, jaro a vše okolo na mě působilo okouzlujícím dojmem. Kolem bylo mnoho pilotů, popíjeli kávu a vyprávěli si historky z létání.

Měla jsem ještě hodinu do odjezdu posledního vlaku domů, takže jsem čekala, relaxovala a nasávala atmosféru. Život je skvělý!

Autor: Leia Fee, Překlad: Jakub Velička

Odeslání článku e-mailem

[x] zavřít

Komentáře k článku

Přidat komentář

    Kontrolní kód : Kontrolní kód

Zeptejte se odborníka

Zkušený personál jedné z největších leteckých škol Flying Academy je připraven Vám pomoci s jakýmikoli otázkami týkajícími se letectví.

Zeptejte se

Kategorie

Bezpečnost

Civilní letectví

English info

Havárie

Historie létání

Letiště

Nejčtenější

Oznámení, kurzy, školení...

Pilotní výcvik

Prodej letadel

Technologie

Video

Vojenské letectví

Zeptejte se odborníka