Deník pilota: Kolem a kolem

14.01.2012

Čeká mě 5. lekce. Počasí se rozhodlo udělat kompromis. Není dost dobré na to, abych mohla cvičit plánovaný let na pádové rychlosti, ale postačuje na to, abych mohla začít trénovat okruhy.

Tak se říká tomu lítání kolem letiště, kdy létáte stále dokola s přistáním a vzletem, dokud to nejste schopni udělat sami bez pomoci. Což samozřejmě nějaký čas trvá.

Po příjezdu na letiště jsem našla Laurieho v učebně, jak kreslí velký diagram celého okruhu na bílou tabuli. Kvůli směru větru budeme dnes používat runway 04, takže se bude jednat o okruhy pravé. V opačném případě bychom dělali okruhy vlevo. Později jsem přišla na to, že se na letištích tyto pravé okruhy moc neobjevují. Je to kvůli tomu, že pilot zpravidla sedí vlevo, takže při pravém okruhu nevidí z okna tak dobře, jako jeho spolucestující (instruktor nebo pasažér).

To, co vypadalo v příručce k letadlu jako velmi složitá věc, se nyní na tabuli zdálo jako daleko smysluplnější. I přesto jsem však věděla, že mi okruhy dají pořádně zabrat.

Laurie mi k obrázku dal několik tipů, jak lépe odhadnout vzdálenosti a výšky. Tak například v poloze po větru, což je na okruhu let letadla rovnoběžně s runwayí (po 2. zatáčce), si mám všímat konce pravého křídla a dbát na to, abych se jím opticky dotýkala runwaye. Když jsem se však ptala na samotné přistání, jen pokrčil rameny a řekl, že je to něco, co si budu muset zažít a naučit vycítit.

Letadlo již bylo vytaženo z hangáru z předchozího letu, takže jsme šli rovnou na věc. Checklisty a startem motoru jsem prošla bez sebemenšího problému a snad poprvé se mi povedlo nastartovat tak, že jsem po naskočení motoru nedržela startér příliš dlouho.

Do rádia jsem zahlásila „Taxy for circuits“, což už jsem se naučila říkat bez zakoktávání a mohli jsme se vydat na práh dráhy. Byli jsme na letišti téměř sami.

Během taxi jsme byli překvapeni, že nevidíme větrný rukáv. Vybrali jsme se zrovna chvíli, kdy jej technický pracovník letiště měnil. To nám však příliš nevadilo, vítr byl toho dne poměrně klidný a jeho směr i rychlost jsme obdrželi do rádia.

Na prahu dráhy jsem se jen těžko srovnávala podle středové čáry, řízení letadla na zemi mi ještě stále dělalo problémy.

Jednalo se o standardní vzlet, ale snažila jsem se konečně zapamatovat každý krok, který jsem dělala. Docela mi to šlo a Laurie vše komentoval.

Dosáhli jsme výšky 200 stop, takže první várka úkonů z checklistu – klapky nahoru (tentokrát jsme je nepoužili, na Tomahawku se při standardním vzletu z pevné runwaye nepoužívají), vypnout landing light. Dalším úkonem mimo checklist bylo uvolnění mé ruky, držela jsem knipl jako o život, což mi dost znepříjemňovalo řízení. Pokračovala jsem vytrimováním letadla, aby hezky stoupalo na 70 knotech a nemusela jsem příliš zasahovat do řízení. Předek jsem měla nahoru tak akorát, abych ještě viděla horizont přede mnou.

Dosáhli jsme výšky 500 stop, to byl čas na první zatáčku do směru napříč větrem. Z nějakého důvodu jsem stále zapomínala, že mám na konci zatáčky pořád stoupat, až do správné letové výšky.

Nicméně nyní jsem si vzpomněla a stoupala dále do 800 stop, což je na letišti v Pembrey okruhová výška. Srovnala jsem čumák letadla s horizontem a rychlost vzrostla na 80 knotů. To byl čas na ubrání plynu na 2200 RPM (otáček) a vyvážení. Nyní mířit na stožáry naproti na kopci. Tento úsek okruhu byl pro mě jednoduchý, komplikovat se to začne až v další části. Největším problémem pro mě totiž bylo rozpoznat ten správný bod, ve kterém bych měla začít klesat. Nikdy jsem nebyla dobrá v odhadech úhlů a doufala jsem, že vše přijde samo s praxí.

Ale zpět k mojí cestě po okruhu. Byl čas začít točit zatáčku. Měla jsem tendence zatáčet příliš brzy a pak mi vždy dělalo problém najít tu správnou cestu, která měla vést od „Caravan park“ směrem k pláži. Já byla vždy více napravo.

Nahlásila jsem na věž „Golf Hotel Golf, downwind“ a pustili jsme se do úkonů před klesáním na přistání. Chvíli jsem měla vše pod kontrolou, po několika „ummm“, „errrr“ a hledání správných tlačítek ale Laurie musel zasáhnout. Během několika vteřin bylo letadlo ve správné konfiguraci.

Dalším úkolem bylo odhadnutí úhlu točení na „baseleg“. I tady jsem točila příliš brzy, což mi později způsobovalo problémy. Měla jsem pak příliš krátké finále, což je ve chvíli, kdy je potřeba každá vteřina, hodně špatné.

Jakmile jsme byli na baselegu a mířili správně k věži RAF na pláži, byl čas stáhnout plyn a začít klesat. Otáčky na 1600 – 1700 RPM (přesné číslo se vždy lišilo podle větru a celkového počasí), držet příď nahoru a počkat, až rychlost klesne na 70 knotů. Poté již klapky na první stupeň a vyvážit, abychom dosáhli správné míry klesání na dobré rychlosti.

A byli jsme zpět u poučky „klopením se ovládá rychlost a výkonem se ovládá míra klesání“, kterou jsem si minule vštěpila do hlavy. Navyknout si ale na postupy v praxi mi bude ještě nějaký čas trvat.

Zatáčka na finále je také nečím, co se musíte naučit odhadnout. V mém případě mi vše hodně usnadnilo to, že téměř nefoukalo, ale i tak jsem to občas trochu „přestřelila“. Dá se říci, že jsem často byla natolik zaneprázdněna správným klesáním a rychlostí, že jsem zmeškala bod, ve kterém bych měla zatáčku provést. Následně jsem musela trefovat správný střed přistávací dráhy, přičemž jsem zase ztratila předtím tolik udržovanou rychlost a srávnou výšku.

Na finále následovalo další ohlášení se na rádiu, klapky do polohy 2 (na toto jsem zapomínala velmi často) a pak už soustředění, abych podvozkem nevzala motokáry, které nyní byly v místech staré runwaye.

Nutno podotknout, že s mým přiblížením, které nikdy nepatřilo k ukázkovým podle učebnice, jsem nemohla očekávat ani hladké přistání. Jakmile jsme však byli bezpečně na zemi (samozřejmě díky Lauriemu, ne mně!), znamenalo to plný plyn, klapky a hurá znova do vzduchu!

Vzala jsem to nahoru příliš strmě, což vedlo k signalizaci „stall warning“. To mě usadilo zpět na správnou míru stoupání. Pomohlo mi to alespoň pochopit, proč byly v osnovách lekce pádové rychlosti zařazeny před okruhy. Mnoho času na okruhu jsem strávila na malých rychlostech a ve velkých úhlech náběhu nebo náklonech, což jsou ideální podmínky pro pád letadla.

Aby se eliminovaly podobné problémy, naučil mě Laurie nechat letadlo po odlepení od země nejdříve rozletět. Ve výšce zhruba metr nad zemí se letoun srovná s horizontem a čeká se na rychlost. Až poté se může začít stoupat.

Ještě stále jsem měla tendence držet řízení příliš křečovitě, takže potlačení mírně nad zemí pro srovnání do horizontu často vedlo téměř k opětovnému dotyku kol se zemí. Budu se muset zaměřit na to, abych měla v řízení více citu. Myslím, že poslední vzlet toho dne už to bylo lepší. Během stoupání jsme již neslyšeli stall warning a vše bylo hladké bez větších chyb, tedy alespoň jsem měla takový pocit./p>

Udělali jsme ten den celkem 6 okruhů, což nám zbralo asi 45 minut. Po přistání jsem myslela, že mi vyletí mozek ven z uší. Laurie mi později vysvětlil, že okruhy zpravidla se studenty nelétá nikdy déle jak hodinu, protože se opravdu jedná o náročnou činnost na pozornost a soustředění a to nejen pro studenta. Byla jsem ohromena, že má ty nervy v klidu sedět vedle studenta, který si třeba nevede úplně nejlépe. Také mě fascinovala schopnost napravit chyby, které byly občas opravdu na hraně.

Instruktoři musejí mít nějaký zvláštní šestý smysl, podle kterého určují, kdy ještě mohou nechat studenta zápasit se svými chybami a kdy už je ten správný čas do řízení zasáhnout a paseku napravit. Často jsem měla plné ruce práce s řízením, že jsem nestihla dávat pozor, co se děje na rádiu. Přesto, že za mě komunikoval Laurie a já měla jen poslouchat. Problémy nastávaly také na přiblížení, kde jsem byla mnohdy tak vysoko, že bychom přistávací dráhu v klidu přeletěli.

Když jsme byli zpět na zemi, strávili jsme nějaký čas v kokpitu a prošli společně úkony po přistání. Opakovali jsme je do té doby, než jsem je byla schopna alespoň trochu zpaměti používat. Z nějakého důvodu mi z mysli stále vypadával palivový kohout.

V následujícím týdnu jsem měla okruhy stále v hlavě. Opakovala jsem si postupy a jednotlivé fáze letu po okruhu kdykoliv nebyla moje pozornost zaměstnaná něčím jiným. Při cestě do práce, ve vaně nebo ve frontě na nákupech. Jsem si jistá, že jsem musela vypadat poněkud vtipně, když si nyní vzpomenu, jak jsem si při chůzi na ulici mumlala cosi o palivovém kohoutu, ohřevu karburátoru nebo klapkách.

Počasí slibovalo, že bychom se příště konečně mohli dostat k nácvikům vybírání pádu. A pokud zůstane nějaký čas, pokračovali bychom v tom, co jsme dnes začali. Už teď jsem se nemohla dočkat!

Autor: Leia Fee, Překlad: Jakub Velička

Odeslání článku e-mailem

[x] zavřít

Komentáře k článku

Přidat komentář

    Kontrolní kód : Kontrolní kód

Zeptejte se odborníka

Zkušený personál jedné z největších leteckých škol Flying Academy je připraven Vám pomoci s jakýmikoli otázkami týkajícími se letectví.

Zeptejte se

Kategorie

Bezpečnost

Civilní letectví

English info

Havárie

Historie létání

Letiště

Nejčtenější

Oznámení, kurzy, školení...

Pilotní výcvik

Prodej letadel

Technologie

Video

Vojenské letectví

Zeptejte se odborníka