Deník pilota: Na zadní sedačce do Dunkeswell (9. díl)

01.02.2012

Pozn. red.: Fotografie v článku jsou vystřiženy z videa, omlouváme se za horší kvalitu.

Po mojí první lekci letů po okruhu jsem měla v plánu navštívit svoji mamku a jejího přítele. Chystali se přes velikonoční svátky pryč a já měla pohlídat jejich psa. Jakmile jsem otevřela dveře rodinné rezidence, poznala jsem, že se v ten den k rodičům sjelo celé příbuzenstvo. Ihned se rozjela debata na téma mé příští lekce. Pochlubila jsem se totiž, že budeme cvičit pádovou rychlost a techniky vybírání pádu. To jsem možná neměla dělat, protože jsem v rodině známá svou nešikovností v normálních situacích na zemi, takže si asi dovede představit, co si hned všichni vybavili, že se ve vzduchu děje. Aby však reakce nebyly jen negativní, jedna z mých nejvíce odvážných sestřenic se nabídla, že bude po získání licence moje první cestující.

Protože jsem cestovala na lehko, nechala jsem svůj notebook doma. Nemohla jsem však zůstat dlouhou dobu bez čtení nových emailových zpráv, takže jsem nažhavila matčino připojení k internetu a začala se probírat novými zprávami ve schránce. Kromě nevyžádané pošty, která mi nabízela přírodní přípravky na zvětšení jistých partií ženského těla, nebo zpráv nabízejících milionové výdělky bez práce byl v inboxu ještě email s předmětem „Fancy a Freebie to dunkeswell?“. Tak tak jsem zprávu nesmala, mám už vybudovaný podmíněný reflex klikat na tlačítko delete kdykoliv se v předmětu zprávy objeví slovo „free“, ač to nyní nebylo doslovně.

Když jsem zprávu otevřela, zjistila jsem, že za to zaváhání stála. Byla od Beneta, což byl také pilot ve výcviku. V podstatě jediné, co jsem o něm věděla, bylo to, že jeho nevlastní matka žije v tom bílém domě nedaleko Llansaint. O to bylo větší mé překvapení, že mi nabízí možnost svézt se s ním na zadní sedačce 6 místného letadla do Dunkeswellu v Devonu. Let bude součástí jeho navigačního cvičení a letadlo by bylo zbytečně prázdné.

Datum bylo k mé smůle stanoveno na Velikonoční pondělí... Nenechám si ale přece ujít létání zdarma. Nějak to musím udělat! Pes beze mě jeden den přežije, otázka byla, jestli se na místo odletu dostanu z tohoto kouta světa včas. Rychle jsem přešla na stránku s jízdními řády. Když jsem zjistila, že mohu odlet stihnout jestliže vyjedu vlakem v 7:10, přepadl mě pocit štěstí.

Pak už stačil jediný telefonní hovor a vše bylo domluveno. Benet byl tak laskav, že mi nabídl vyzvednutí na vlakové stanici, můj spoj přijížděl v 8:40. Pak jsme měli v plánu rychlou snídani a cestu na letiště, kde bychom spolu s Lauriem udělali předletovou přípravu pro odlet na Devon.

Plna nadšení jsem zavěsila telefon a téměř okamžitě se začala obávat o počasí. Předpověď sice hlásala absolutně čistou oblohu, u počasí ale nikdy nevíte.

Nedělní večer jsem v domě rodičů strávila hledáním budíku a následně vztekáním se nad tím, jak potichu zvoní. Měla jsem strach, že druhý den nevstanu včas a ujede mi vlak. Výsledek byl ten, že jsem ležela na samém okraji postele co nejblíže ke stolu, s reproduktorem budíku přímo u mého ucha a nastavením zvonění na čas, který byl asi půl hodiny předtím, než bych si nastavila na svém budíku doma.

Když v 6 hodin ráno zvonění začalo, zjistila jsem, že to po ránu zase tak potichu není. Vyletěla jsem z postele takovou rychlostí, že jsem mále narazila hlavou do stropu. Následně jsem upadla zpět do postele a čekala, až ze mě vyprchá adrenalin, abych si vzpomněla, proč vlastně vstávám tak brzy.

Když jsem se vyhrabala z postele, motala jsem se místností směrem k oknu. To nebylo u rodičů v pokoji pro hosty tak blízko postele, jako u mě doma, takže jsem ven z postele nemohla vidět.

Okolní pole pokrývala jemná mlha, ale na stromech se nehýbal ani lísteček. Bylo tak snadné rozpoznat, že se nic nebude rušit a už brzy budu opět ve vzduchu. Popadla jsem svůj sandwich a vydala se tichým městečkem na nádraží. Vypadalo to, že jsem jediný živý člověk široko daleko. Lodičky v přístavu se tiše pohupovaly a po cestě jsem nespatřila ani jednoho člověka nebo projíždějící auto.

Byla jsem sama také ve vlaku. Sledovala jsem z okýnka mlhu, která byla chvílemi tak hustá, že nebylo vidět kmeny stromů podél trati. Když jsme se blížili ke Kidwelly, začala se bílá opona za okny rozpouštět a vše vypadalo daleko lépe. Připomněla jsem průvodčímu, že se chystám vystupovat – zastávka byla na znamení.

Po vystoupení mě překvapilo, kolik lidí na zastávce na vlak čekalo. Benetovo auto jsem poznala snadno, měl na střešním nosiči připevněné rogalo.

Jediná kavárna, kterou jsme ve městě našli, otevírala až v půl desáté, takže jsme se rozhodli jet přímo na letiště. Usadili jsme se k piknikovému stolu před kanceláří a čekali na Laurieho. Bylo zde několik návštěvníků, kteří zůstali přes noc. Jejich letadla čekala na apronu na návrat zpět domů.

Mlha se stále trochu držela a vypadalo to, že už se po zbytek dne nerozpustí. Jakmile dorazil Laurie, zjistili jsme, že Ron a jeho letadlo Cherokee, které jsme plánovali pro let využít, je stále v Haverfordwestu, kde byla mlha ještě silnější, takže se zatím nedalo vzlétnout.

Bez ohledu na to šli stejně Laurie s Benetem udělat předletovou přípravu. Dala jsem si zatím kávu a studovala vývoj počasí. Benet měl s sebou přítelkyni Clare, která si přinesla knížku a věnovala se mezitím četbě.

Mlha neustupovala. Proběhlo několik telefonátů a porad okolo počasí a dostali jsme nápad. Laurie se sveze do Haverfordwestu s lidmi, kteří zde dnes přenocovali (stejně tam letěli) a pomůže sem Ronovi dostat zmíněný Piper Cherokee. Víc očí víc vidí a ruce mohou být také potřeba. Safety pilot se vždycky hodí.

V záloze byla také varianta, že posádka s Lauriem přiletí do Haverfordwestu a nebude moci kvůli špatnému počasí přistát. V takovém případě byl dohodnut návrat sem. A co se stane v případě, že se zhorší počasí i tady? Poletí do Swansea a když ani tam neuspějí, zkusí Cardif, který má lépe vybavené letiště. Mají ale pro všechny tyhle zálohy dostatek paliva? Pravděpodobně ano..

“Pravděpodobně...?“ ozval se za mými zády Laurie. „Nejdříve musíme doplnit palivo, až potom poletíme“.

Ti z nás, kdo museli zůstat na letišti, si dali další kávu a sušenky. Převažovala atmosféra uvolňující rezignace na snahu překonat nevlídné počasí. Možná bylo lepší být tady dole a přát si být nahoře, než být nahoře a přát si být dole. Někteří sledovali další info o počasí, jiní poslouchali na internetu rádio Toronto Approach. Poté někoho napadlo naladit na Haverfordwest, takže jsme mohli poslouchat Rona a Laurieho, jak se vrací.

Najednou bylo na rádiu slyšet ohlášení dlouhého finále a my viděli, jak se letadlo vynořilo z husté mlhy. Rychleji, než kdokoliv z nás očekával. Vyběhli jsme ven a dívali se na přistání. Někteří hádali, jestli pilotuje Ron nebo Laurie.

Takže letadlo bychom měli, plán letu je také hotov, můžeme vyrazit. Protože jsem byla nejmenší, protáhla jsem se jako první na zadní sedačku. Nasadila jsem si sluchátka abych mohla poslouchat komunikaci a chránila se před hlukem a pohodlně se usadila. Clare se snažila nastavit videokameru a Laurie s Benetem už procházeli checklist před vzletem.

Když jsme byli nahoře, zdálo se, že je viditelnost ještě daleko horší, než jsem si myslela. Těsně před vzletem jsme ale volali do Dunkeswell a bylo nám slíbeno, že by se situace po cestě měla postupně lepšit. Takže nálada byla vesměs optimistická.

Poslouchala jsem na rádiu, jak Ron vyjednává s řízením letového provozu v Cardiffu. Navigace i komunikace na rádiu pro mě stále byla záhadou. A co hůř, viditelnost dnes ani nijak zvlášť nedovolovala sledovat význačné orientační body v krajině.

Přeletěli jsme přístavy v Cardiffu a vydali se napříč Bristolským kanálem, kde se viditelnost velmi výrazně zlepšila. Přelet přes vodu byl sice krátký, ale ostrovy Flatholm a Steepholm vypadaly úchvatně. Po chvíli letu jsme byli opět nad pevninou, konkrétně u města Weston-Super-Mare. Udělali jsme téměř devadesátistupňovou zatáčku a pokračovali podél pobřeží na Dunkeswell.

Velká čerpací stanice u hlavní silnice byl náš další záchytný bod. Nemohla jsem ji až do poslední chvíle najít, až Laurie naklonil křídla a byla přímo pod námi.

Když jsme byli blíže k Dunkeswellu, přelétávali jsme minimálně dvě nepoužívaná letiště a jedno pole využívané pro přistávání kluzáků. Benet a Laurie tak museli dávat velký pozor, abychom přistáli na správném místě. Vsadím se, že kdybych byla v letadle sama, přistála bych na jednom z těch nepoužívaných letiští.

Letištní okruh byl poměrně přehlcen letadly a zdálo se, že na rádiu se nám ze země nikdo nehlásí. Každý ale stejně pro jistotu volal na slepo, aby ostatní vzájemně věděli pozice a mohli si tak udělat obrázek, jak to na okruhu vypadá. Pracovník AFIS se na své místo vrátil právě před naším dosednutím a ptal se, jestli budeme chtít po přistání tankovat. Následně nás navedl na správné místo k parkování.

Vyskočila jsem z letadla, stále ještě nechápajíc, že jsme až v Devonu. Nejdále co jsem zatím letadlem byla, kromě letištního okruhu, bylo Swansea, když jsme se při mém seznamovacím letu byli podívat nad můj dům.

Zatímco Benet vyřizoval papírování kolem letu, my zalezli do místní restaurace, která byla vevnitř velmi hezky zdobena nástěnnými malbami. Z poledního menu jsem si vybrala „slaninové závitky“.

Během jídla jsme mohli sledovat akrobatiké letadlo Pitts Special, dále nádherný velký starý bombardér létající na okruhu a prolétávající nízko nad dráhou, nebo kluzák, který se držel od těchto letadel v patřičné vzdálenosti.

Benet a Laurie si společně prošli první část letu a mohli jsme se vydat na druhou půlku výletu. V plánu bylo letět jinou cestou, aby to bylo zajímavější. Nejdříve směr Lynton, následně přes kanál do Porthcawl.

Oběd byl snězen, tak jsme vyrazili. Bombardér byl již na zemi, ale vypadalo to, že pojíždí za námi, aby mohl opět do vzduch. Museli jsme tak být obezřetní, abychom si drželi patřičnou vzdálenost od jeho dvou obrovských motorů.

Tentokrát měla funkční sluchátka Clare, v letadle totiž byl pro pasažéry sedící vzadu pouze jeden funkční port a já jej využívala pro cestu sem. Nezbývalo mi tedy než koukat z okna a být ve vlastním světě ticha. Ukázalo se, že jsem si tak mohla let více užívat. Nebyla jsem zatížena „starostmi“ na rádiu.

Když jsme se odlepili od země, netrvalo dlouho a přelétávali jsme Exmoore. Mohli jsme z výšky sledovat obrovské dopravní zácpy dole a přitom letět volně jako ptáci. V jednu chvíli jsem se cítila až arogantně. Nad Lyntonem jsme zatočili směrem nad moře, které bylo nádherně ozářeno sluncem. Jo! Přesně tohle je létání!

Zpět nad Walesem se počasí od rána mírně zlepšilo, ale stále byla rozeznat čára mezi kanálem a pevninou. Bylo skličující se dívat, jak pomalu vlétáváme do mléčného prostoru bez slunce a krásného výhledu.

Našla jsem v kapse sedačky předemnou leteckou mapu, takže jsem alespoň začala sledovat naši trasu. „Neobvykle tvarované jezero“ - checked, „Port Talbot“ - checked. Říkala jsem si pro sebe.

Podívala jsem se dolů na zámek Oystermouth a zavzpomínala, jak jsem zde kdysi ležela na trávě a pozorovala malá letadla prolétávající mi nad hlavou. Právě jako to naše. Letěli jsme dále a před námi se objevil Loughor Bridge, první poznávací bod v krajině, který jsem se naučila. Byli jsme téměř doma.

Ještě poslední průlet nízko nad zemí a potom už nastoupat okruhovou výšku v Pembrey. Ani jsem se nenadála a byli jsme zpět na zemi. Vylézala jsem z letadla plna nadšení a zážitků, bylo to úžasné!

Rychlá káva, poděkování a rozloučení se s Benetem a Clare a už jsme seděli zpět v letadle, abychom jej s Ronem a Lauriem vrátili do Haverfordwestu. Ron byl pro každou srandu. Jakmile jsme byli mimo divoké lesy Carmathershire, otočil se na mě a zeptal se: „Už jsi někdy létala“ - udělal rukou gesto, které připomínalo stíhací letoun v první světové válce - „takhle?“

Rozjel se mi na tváři hloupý úsměv a pokyvovala jsem hlavou, že zatím ne. Ron udělal rukou stejné gesto a zeptal se: „A chtěla bys takové létání vyzkoušet?“

Rozesmála jsem se a nadšeně souhlasila. Vystoupali jsme do větší výšky, aby „to“ létání bylo bezpečnější. Poté Ron prudce potlačil a my se řítili k zemi, zatímco můj žaludek zůstal kdesi pár stovek stop nad námi. Pak náhle obrat a řítili jsme se zpět nahoru. Obloha před námi, úsměv přes celou tvář, ale v hlavě jako bych měla omdlít.

“Miluju letadla“, liboval si Ron spokojeně. A já souhlasila. Za několik okamžiků jsme dosáhli Haverfordwest a po perfektně zvládnutém přistání bez klapek vystoupili na zemi z letadla.

Jak krásně strávené Velikonoční pondělí. Když píšu tyhle řádky, ještě stále mám na tváři úsměv...

Autor: Leia Fee, Překlad: Jakub Velička

Odeslání článku e-mailem

[x] zavřít

Komentáře k článku

Přidat komentář

    Kontrolní kód : Kontrolní kód

Odpovědět

Datum : 31.01.2012 21:19, Vložil : Jakub

Díky za pozitivní komentář, další díl přineseme koncem tohoto týdne :-)

jojo

Odpovědět

Datum : 28.01.2012 22:03, Vložil : shuppik

jojo - Dunkeswell, kousek od Exeter.. :-) - Pořád dobrý, pořád dobrý - jen dál, diix! :-)))

Všechny komentáře

Zeptejte se odborníka

Zkušený personál jedné z největších leteckých škol Flying Academy je připraven Vám pomoci s jakýmikoli otázkami týkajícími se letectví.

Zeptejte se

Kategorie

Bezpečnost

Civilní letectví

English info

Havárie

Historie létání

Letiště

Nejčtenější

Oznámení, kurzy, školení...

Pilotní výcvik

Prodej letadel

Technologie

Video

Vojenské letectví

Zeptejte se odborníka