Deník pilota: Okruhy v temnu (10. díl)

08.02.2012

Počasí vypadalo opět špatně a pohled z okna mi nedával velké naděje. I přesto jsem však zkusila zatelefonovat na letiště, kde jsem dostala toužebně očekávanou odpověď: „Není to nejlepší, ale jde to, létat se dá.“ Byla jsem šťastná, že moje hodnocení situace nebylo správné a vydala jsem se na vlakovou stanici.

Když jsem přijela do Kidwelly, byla situace o něco lepší. Mrholení začalo ustupovat a proměnilo se v tmavou mlhu. Teplota ale ještě poklesla na 4 stupně. Nicméně ani tak nebyla šance na pořádný let, takže nejspíše skončíme opět u okruhů.

Na letišti jsem se vydala do hangáru zkontrolovat letadlo. To, na které jsem létala všechny své předchozí lekce (G-BNHG) bylo nyní na své roční prohlídce mechaniky. Bude to tedy poprvé, co poletím s jiným letadlem, přestože se jedná o stejný typ. Registrační značka je G-BOHU a letadlo má výraznější zbarvení – od červené až po oranžovou. Uvnitř jsem našla lépe vybavený řídící panel, což mě pravděpodobně bude trochu mást. Celkově to vypadalo, že se bude ovládání poněkud lišit. Nyní jsem pochopila, proč lidé často říkají, že každé letadlo má svůj charakter.

Po rozhovoru s farmářem ze sousedního pozemku letiště, který chtěl vědět (a ne neprávem) kdo je ta podivně vypadající osoba potulující se kolem letadla, jsem konečně začala procházet checklist. Když jsem téměř končila, připojil se ke mně Laurie a za chvíli jsme byli připraveni pojíždět.

Vypadalo to, že na věži dnes nikdo není, ale přesto jsme vysílali na slepo, aby o nás ostatní věděli. Následoval checklist před vzletem, takže zkouška motoru a další věci. Chvíli jsme diskutovali nad poklesem otáček při zkoušce ohřívače karburátoru, protože pokles byl o něco větší, než jsme čekali. Nakonec jsme se shodli, že se nejedná o vážný problém. Bylo to ale vůbec poprvé, kdy došlo během kontrol k nějaké abnormalitě. To mi připomnělo, že tady cheklisty nejsou jen od toho, aby se jimi bezhlavě prošlo. Určitě mají své opodstatnění a může se stát, že vám jednou tyto zdlouhavé kontroly a zkoušky zachrání život.

Všechno ostatní bylo v pořádku. Přístroje byly zkontrolovány a nastaveny. Největší problém mi vždy dělalo seřídit kompas s indikátorem směru. Byla jsem zmatená, že se každý pohybuje na jinou stranu a přitom mají ukazovat stejné hodnoty, takže to pro mě bylo vždy tak trochu jako skládání puzzle.

Museli jsme pojíždět po runwayi až na její začátek, abychom měli delší rozjezd na vzlet, takže jsem mohla cvičit řízení letadla na zemi, s čímž jsem stále měla velké problémy. První zatáčka na „centrolajnu“ byla sice tentokrát o něco méně Laurieho nervy drásající než minule, kdy jsme se s letadlem málem připojili k motokárám na druhé straně plotu letiště, přesto však budu muset ještě hodně zapracovat.

Vzlet byl relativně hladký. Konečně jsem začala mít pocit, že mám více času nad vším přemýšlet, namísto křečovitého se soustředění na to, abych letadlo vůbec udržela ve stabilní poloze. Často se mi stávalo, že mi letoun při rozjezdu hodně uletět vlevo, takže bylo potřeba pořádně prošlápnout pravý pedál, abych směr zkorigovala. Když o tom tak přemýšlím, tohle bylo zmíněno v kapitole o účincích pohonu na řízení.

Nahoře jsme špatnou viditelnost pociťovali více, než dole na zemi. Užitečné stožáry naproti na kopci, které jsem posledně při okruzích využívala pro navigaci, byly tutam.

Ve chvíli, kdy jsme se dostali na část okruhu napříč větrem, jsme již dráhu neviděli, byla ztracena v mlze. Naštěstí zůstalo na očích alespoň parkoviště pro karavany, které dnes bylo plné turistů. Zatáčka na „base leg“ byla právě nad tímto parkovištěm, takže se mi stalo velkým pomocníkem. Viditelnost se během dne pomalu zlepšovala, ale stejně to nebylo dost dobré na to, abychom zkoušeli něco mimo letištní okruh.

První dva okruhy byly osvěžením paměti od poslední lekce. „Osahávala“ jsem si checklisty, vzpomínala na hlášení na rádiu, občas měla špatně nastavené klapky. Problémy mi dělalo také držení správné trasy okruhu. Začala jsem se obávat, že na tvrzení „...když to nebudeš létat správně, plýtváš časem i penězi...“ něco opravdu bude. Brzy jsem se do toho ale dostala a snad poprvé se stalo, že mi Laurie za celou lekci nemusel říci, abych letěla více uvolněně. Nějaký progres v tom tedy byl a měla jsem z toho radost.

Jedna věc mi ale přece jenom zůstala a nemohla jsem se jí zbavit. Úplně všechny zatáčky jsem točila příliš brzy. S každým dalším úsekem okruhu jsem tak měla méně a méně času! Když to zkombinujeme s faktem, že jsem byla vždy příliš vysoko, asi si dovedete představit, jak vypadalo moje přistání. Zpravidla bylo někam na konec první poloviny dráhy a bylo tak prudké, že se jednalo spíše o nálet bitevní stíhačky. Těšilo mě však, že toho dne Laurie nemusel nijak zvláště zasahovat.

Když pominu všechny věci popsané výše a spoustu drobných chyb, stala se mi pouze dvě větší „nedopatření“, která celý dojem z mé lekce kazila. Jednou z nich bylo přistání na konci lekce, kdy jsem z nějakého důvodu místo ubírání plynu přidávala a my tak místo klesání stoupali. Nevím, na co jsem v té době myslela, ale byla jsem už asi unavená.

Další chyba byla o něco horší a opět se jednalo o nějaké selhání mozku. Zvedla jsem pro stoupání docela dost prudce čumák letadla, ale zapomněla jsem předtím přidat plyn, takže jsme se dostali do pádové rychlosti. Zachránila nás moje rychlá reakce a zdvořilé napomenutí Laurieho: „Jsme příliš nízko nad zemí na trénování věcí jako je pádová rychlost“.

Celkově ale mohu říci, že to byla dobrá lekce. Jakmile jsem si zvykla na rutinní úkony a více méně věděla, co mám jak dělat, Laurie mě méně napomínal a spíše jen ukazoval a naznačoval gesty, když jsem něco opomenula. Při špatné rychlosti poklepal prsty na rychloměr, když jsem byla příliš vysoko, ťukl do výškoměru.

Občas přišel nějaký komentář nebo otázka: „Neslyším nic na rádiu...“ nebo „Co budeš dělat s tou velkou výškou?“. Někdy mi bylo jen naznačeno: „Tak tohle bude zajímavé...“ a já pak musela očima prohlížet celý kokpit, abych zjistila, kde je zase chyba. Už jsem věděla, že věta „Na okruhu prosím žádnou akrobacii“ znamená, že stoupáme příliš prudce.

Zajímalo mě, jestli je součástí výcviku instruktorů to, jak mají zvládat koukat ven, ladit rádio, hrát si s navigačními prvky, zapisovat si poznámky na papír a při tom všem ještě do posledního detailu kontrolovat, co dělá student na vedlější sedačce. Byla to pro mě tak trochu černá magie.

Po 55 minutách a 8 okruzích jsme byli zpět na zemi. Byla jsem skutečně potěšena, jak mi to dnes oproti předchozím lekcím šlo. Některé z dnešních chyb snad doladíme příště, kdy bychom se už konečně mohli dostat na trénink té pádové rychlosti. Opět jsem se nemohla dočkat a opět vše záleželo na počasí.

Autor: Leia Fee, Překlad: Jakub Velička

Odeslání článku e-mailem

[x] zavřít

Komentáře k článku

Přidat komentář

    Kontrolní kód : Kontrolní kód

Zeptejte se odborníka

Zkušený personál jedné z největších leteckých škol Flying Academy je připraven Vám pomoci s jakýmikoli otázkami týkajícími se letectví.

Zeptejte se

Kategorie

Bezpečnost

Civilní letectví

English info

Havárie

Historie létání

Letiště

Nejčtenější

Oznámení, kurzy, školení...

Pilotní výcvik

Prodej letadel

Technologie

Video

Vojenské letectví

Zeptejte se odborníka