Z deníku leteckého archeologa 6: Jak najít paní Betty

11.03.2012

    Ve středu 18. dubna 2007 v dopoledních hodinách zavrčel na rozlehlé nezastavěné louce několik set metrů od nové haly tuřanského letiště motor bagru. Po chvíli začaly na trávě přibývat první desítky kilogramů hlíny. Přítomní pracovníci Moravského zemského muzea Vlastimil Schilberger ml, PhDr. Jiří Břečka, letecký historik, věnující se letecké válce nad Moravou Jan Mahr, letečtí archeologové z leteckého muzea ve Vyškově a členové Slatinského historického klubu, iniciátor akce Ivo Koukola a další, se po chvíli s lopatami „vrhli“ na  stále rostoucí hromadu hlíny a začali ji rozhrnovat. Jejich konečný cíl by se dal stručně vyjádřit jedinou větou: „najít poručíka Kigginse a jeho Betty!“.

 

 

    Vzhledem k tomu, že k havárii sestřeleného amerického stíhacího stroje North Američan P-51 B-15-NA vojenského evidenčního čísla 43-24854 s přezdívkou „Miss Betty“, pilotovaného 2/Lt (podporučíkem) Williamem L. Kigginsem na této louce došlo 11. října 1944 a terén se od dob tragické havárie letce zcela změnil - dřívější drobná políčka úplně zmizela a přibyla i dálnice, se mohlo zdát, že jde o úkol zcela nesplnitelný. Po několik desítkách minut se ale z vybagrované jámy ozvalo nepřeslechnutelné skřípění kovu o kov. Lžíce bagru zjevně zavadila o první významnější část stroje, což bylo v této chvíli neuvěřitelné, neboť německé technické komando z tehdejšího, dnes již neexistujícího slatinského letiště, všechny trosky včetně motoru Packard-Merlin, které z Kigginsova stroje na povrchu louky zbyly, jak se dalo předpokládat, pečlivě odklidilo již 11. října 1944 nebo v následujících dnech.

    Po chvíli do vybagrované jámy skočil Vlastimil Schildberger ml. a začal lopatou odhrabovat hlínu na předmětu zajímavého tvaru, který z ní vyčníval. Po chvíli se ukázalo, že jde o sedmdesát kilogramů vážící kompletní reduktor (převodník síly motoru na čtyřlistou vrtuli Mustangu) z „Betynky“! V dalších okamžicích byli letečtí archeologové překvapeni ještě více. Byť byly ostatky Williama Kigginse německými vojáky na poli posbírány již 11. října a 12.října 1944 v neoznačeném hrobě pohřbeny na slatinském hřbitově, k nemalému údivu badatelé v hlíně našli kompletní Kigginsův pravý kyčelní kloub a další roztříštěné kosti dolní končetiny a dokonce i úlomek pánve a lebky!

 


    Zbývala „maličkost“ - kromě konzervace nalezených částí stroje pro potřeby Moravského zemského muzea a zřízení stálé, dodnes v hale tuřanského letiště existující výstavky nalezených trosek včetně reduktoru požádat americké velvyslanectví o zařízení identifikace nalezených Kigginsových ostatků a následně je předat zástupcům velvyslanectví. 15. ledna 2008 byly na poli nalezené ostatky, uložené v malé dřevěné rakvi, v brněnském krematoriu slavnostně předány zástupci amerického vojenského atašé v Praze SmSgt Scott M. Reuterovi a řediteli Památníku pro záležitosti americké armády v Evropě Jay L. Bevardovi. Podporučík Kiggins se, uložen v černém dodávkovém automobilu Mercedes Benz, vydal na svoji poslední cestu na americkou leteckou základnu v německém Ramsteinu u Landstuhlu a poté transportním letounem C-17 na dalekou Havaj. Zde je na ostrově Oahu na základně amerického letectva Hickam Air Force Base klíčová laboratoř US Army, která zkoumá a  mj. pomocí srovnávaní vzorků DNA (deoxyribonukleové kyseliny) ztotožňuje nalezeného příslušníka letectva či pozemní armády s jeho případně ještě žijícími příbuznými, v Kigginsově případě pravděpodobně s jeho bratrem.

    Po pozitivní identifikaci smutný životní příběh Williama Kigginse již v roce 2008 skončil pohřbením do rodinného hrobu na místním hřbitově v Ottawa Hills Memorial Parku v Toledu v Ohiu, odkud letec pocházel. Neuvěřitelné ovšem je, že šlo již o čtvrtý pohřeb jeho ostatků. Po zmíněném pohřbu ve Slatině byly jeho ostatky exhumační jednotkou z oddělení amerických válečných hrobů americké armády z hrobu vyzvednuty 17. září 1946 a ve speciální rakvi odvezeny a později uloženy na americkém válečném hřbitově ve francouzském St. Avold. V prosici 1949 byly znovu na žádost rodin exhumovány, převezeny do Toleda, odkud letec pocházel a 5. ledna 1950 za účasti rodiny včetně Kigginsovy manželky uloženy do rodinného hrobu.

 

 

    Žák Munn našel klid

 

    15. srpna 2007 si jeden z amerických vysokohorských turistů stoupajících členitým horským terénem v kalifornském Kings Canyon National Parku východně od Fresna všiml zvláštní rozměrné bílé látky mezi okolními skalami. Když přišel blíž, uviděl i kousky další látky, visící na něčem, co zdánlivě připomínalo strom. „Nejdřív jsem si skutečně myslel, že jde jen o kus stromu. Když jsem ale došel až ke zdánlivému stromu, zjistil jsem, že jde o kosterní pozůstatky, přičemž na kostech levé ruky visí zlatý prstýnek. Dosud na nich také visely zbytky svetru a část jich zakrýval mezi skalami uvízlý neotevřený padák“, dodává dnes nálezce ostatků. Po namáhavém vyproštění putovaly kosterní pozůstatky do již zmíněné havajské armádní laboratoře.

    Několikaměsíční srovnávací analýzou DNA bylo zjištěno, že ostatky patří pilotnímu žákovi Ernestu G. Munnovi z Clairsville ve státě Ohio, který byl  společně s dalšími třemi pilotními žáky a letovým instruktorem nezvěstný od 18.11. 1942, kdy jejich dvoumotorový cvičný stroj Beechcraft AT-7 Kansan odstartoval z letiště Mather Field v Kalifornii k běžnému navigačnímu letu nad pohořím Sierra Nevada. „Jsem rád, že jsem mohl jeho sestrám, stále žijícím v Coltrainu v Ohiu, konečně dát odpověď na palčivou smutnou otázku, která je trápila již od roku 1942. Ernest Munn již spí svůj věčný sen v rodinném hrobě vedle své matky, která se ani ve svých 102 letech, kdy zemřela, nedočkala zprávy o jeho osudu“, říká dnes šťastný nálezce Peter Sketel. Velmi zajímavé je, že prázdný vrak stroje bez lidských ostatků našli horolezci na ledovci Darwin ve zmíněném pohoří již v roce 1947, v říjnu 2005 pak byly sto stop od později objeveného Munnova těla nalezeny tělesné ostatky, později identifikované jako kosterní pozůstatky dalšího pilotního žáka z osudného letu Leo H. Mustonena. Ostatky instruktora a třetího pilotního žáka ovšem nebyly nalezeny dodnes.

 

    Lebky na Hickamu

 

    A jak to vypadá ve zmíněné největší světové laboratoři pro identifikaci kosterních pozůstatků, JPAC/Central Identification Laboratory (CIL) na zmíněné základně v hlavním městě amerického státu Havaj? Pojďme do ní nahlédnout. “27. ledna jsme se na Hickamu v jednom ze sálů ocitli mezi  velkým množstvím stolů, na nichž ležely lidské kosti a lebky.  Některé kostry byly téměř kompletní, někde šlo jen o stovky drobných kosterních úlomků, které mohou být ostatky možná i mnoha padlých amerických letců“, popisují to, co viděli v CIL, reportéři CNN. Rozklíčovat příběh života i smrti stovek těchto téměř již zapomenutých mužů, amerických vojáků, padlých v různých ozbrojených konfliktech včetně druhé světové války, jichž se ve dvacátém století zúčastnily americké ozbrojené síly, je dnes úkolem více než třiceti zdejších odborníků, forenzních antropologů, archeologů a dentistů.

    „Po složitém prozkoumání starých vojenských záznamů nastává velmi namáhavý průzkum míst havárií amerických vojenských letounů pod himalájskými vrcholy (tudy vedly během války trasou, nazývanou Over the Hump zásobovací lety amerických vojenských transportních strojů do Číny), v džunglích jihovýchodní Asie či hlubinách rozlehlého Pacifiku. Ještě dnes čekají desetitisíce amerických rodin na zprávu, kde leží těla 78682 dosud  neidentifikovaných v ozbrojených konfliktech dvacátého století padlých amerických vojáků, o místě jejichž smrti dosud ani mnoho desítek let po válce nemají zprávu“, dodává k tomu šéf laboratoře forenzní antropolog Robert Mann.

    „Dát ostatkům veterána, často nalezených a vyproštěných s velkou námahou a velmi složitě někdy i s pomocí jeho kamarádů veteránů, kteří se díky tomu po mnoha desítkách let vrátili na místo rozhořčené bitvy, jméno - více než 40 amerických a britských osádek nám v malajských džunglích např. pomohli identifikovat zdejší amatérští letečtí archeologové - je i po přepravě do JPAC/CIL velmi složitý problém. Dlouhý identifikační proces začínáme určením pohlaví, věku v době úmrtí, dědičných a rasových znaků, z ostatků identifikujeme výšku postavy a povahu traumat, charakteristických pro ostatky. Při zužování možného okruhu padlých, kteří na daném bojišti přicházejí v úvahu, zvláště máme-li k dispozici např. 20 různých neznámých kosterních pozůstatků z daného bojiště, nám velmi pomáhají starší zubařské záznamy o ošetřování chrupu potenciálních nezvěstných. Velkou pomocí je i to, pokud dochovaná lebka, o jejíž identifikaci se snažíme, má nejen zuby, ale např. i kovové korunky či bílé plomby. Ne vždy je to ale u kosterních pozůstatků pravidlem. Jako metoda „poslední záchrany“ vždy spolehlivé funguje použití metody srovnání mitochondriální DNA získané z identifikovaných kosterních pozůstatků s materiálem téhož typu, získaným od rodiny. Velmi nám pomáhá také zajímavá metoda promítání fotografie vojáka, u nějž předpokládáme, že by mu lebka mohla patřit, přímo na existující lebku, tzv.photo-superimposition.“říká k tomu vedoucí forenzní dentistka Lt.Col Lisa Franklin.

    „Vracet rodinám po desítkách let jejich velmi chybějící blízké je jedno z nejkrásnějších a nejvíc uklidňujících, i když velmi namáhavých povolání.  Velmi šťastní jsme pokaždé, když můžeme desítky let čekající rodině vrátit ostatky dosud nezvěstného otce, syna či manžela a pozůstalí blízcí je mohou uložit v rodinné hrobce. Na nalezení  např. v novoguinejských a malajských džunglích či jinde ale dodnes stále čeká neuvěřitelných 84 tisíc amerických vojáků, padlých během druhé světové války. 5. září 2010 si díky naší neúnavnosti mohlo ostatky svých blízkých, kteří havarovali 23. května 1944 při zásobovacím letu letounem C-47 Dakota poblíž barmské Myitkyiny, pohřbít dalších 7 amerických rodin. Kapitán Joseph M. Olbinski, poručíci Joseph L. Auld a Robert M.Anderson a členové palubního personálu seržanti Clarence E. Frantz, Richard M. Dawson, Robert. L. Crane a Fred G. Fagan konečně našli klid na arlingtonském vojenském hřbitově “ dodává k tomu Robert Mann.

    (poznámka: Na evropském válčišti a ve Středomoří, kde američtí vojáci  bojovali také- European Theater of Operations, ETO, Mediterannean Theater of Operations - MTO - pátrání po nezvěstných padlých amerických vojácích zajišťuje US Army Memorial Activity-Europe, Landstuhl Regional Medical Center v německém Landstuhlu)


---
Prameny
Enzyklopaedie der Flugzeuge Augsburg, Wetlbild Verlag 1994 (heslo Beech AT-7 Kansan)
Koukola, Ivo Američtí hloubkoví stíhači nad Brnem (nález trosek P-51 B u Brna-Slatiny) Brno. BrKo 2008
Rajlich, Jiří Mustangy nad Protektorátem Praha, MBI 1997
Bevard. Jay You Are Not Forgotten. Remains Recovery Operations (sbírka autora)
Ernest. G. Munn- nález těla (sbírka autora)
http://edition.cnn.com/2012/01/26/wus-us-identify-mia/index.htm... Showalter Misty  US troops killed in action have a last ally
http://www.warbirdinformationexchange.com/Seven Missing WWII Airmen Identified
http://news.yahoo.com/malaysian-jungle-adventurers-solve-wwii-m... Malaysian jungle adventurers solve WWII mysteries

--
Mgr. Zdeněk Procházka

Odeslání článku e-mailem

[x] zavřít

Komentáře k článku

Přidat komentář

    Kontrolní kód : Kontrolní kód

Zeptejte se odborníka

Zkušený personál jedné z největších leteckých škol Flying Academy je připraven Vám pomoci s jakýmikoli otázkami týkajícími se letectví.

Zeptejte se

Kategorie

Bezpečnost

Civilní letectví

English info

Havárie

Historie létání

Letiště

Nejčtenější

Oznámení, kurzy, školení...

Pilotní výcvik

Prodej letadel

Technologie

Video

Vojenské letectví

Zeptejte se odborníka