Z deníku leteckého archeologa 8: Sea Fury!

25.05.2012

    „Devátého května 1952 jsem se svým špičkovým stíhacím strojem Hawker Sea Fury, poháněným pístovým dvojhvězdicovým osmnáctiválcem Bristol Centaurus o výkonu 2560 HP ze stavu 802. peruti letectva britského královského námořnictva, Fleet Air Arm (FAA) odstartoval z paluby letadlové lodi Jejího veličenstva HMS(Her Majesty Ship) Ocean.

    Společně s dalšími třemi členy čtyřčlenné hlídky - mým wingmanem byl Lt (poručík) Carl Haines, další dvoučlennou hlídku tvořili poručíci Pete Davis a „Smoo“ Ellis - jsme letěli do severokorejské oblasti mezi Manchonem a Pyongyangem (dnešním severokorejským hlavním městem Pchjongjangem - pozn. aut). Naším úkolem byl „strafing“ čili bitevní útok na železniční dílny v této oblasti. Někde severně od Chinnampo (dnes zřejmě užíván název Nampo - pozn.aut.) se mi ve sluchátkách ozvalo hlášení mého wingmana: „eight bogies, 4 o´clock´ (osm nepřátelských letounů na čtvrté, tj. vpravo od směru letu - pozn. aut). O přítomnosti Migů 15 jsme se dozvěděli vzápětí, neboť k nám směřovalo velké množství „trasírek“ z jejich palubních zbraní (proudový sovětský Mig-15 byl vyzbrojen jedním kanónem ráže 37 mm N-37  a dvěma kanóny ráže 23 mm NS-23 KM, které byly uloženy pod přídí stroje - pozn.aut.).

 



    Všichni čtyři jsme zatočili bezprostředně k Migům a snažili jsme se je „vzít do nůžek“. Téměř hned ale bylo jasné, že Migů je osm a nad každou naší dvoučlennou hlídkou letí čtyři Migy. Bylo jasné, že budeme li pokračovat v ostrém brejku, stáváme se pro ně ideálním terčem. Zvláštní ale bylo, že žádný z nich se nám nepokusil zkřížit letovou dráhu a „zbrzdit“ náš bojový let. Jeden z Migů na mne zaútočil čelním útokem a já jsem velmi dobře viděl mnoho trasírek granátů z jeho kanónů. Vypálil jsem na něj dávku ze svých palubních zbraní, tedy čtyř kanónů ráže 20 mm, uložených po dvou v pravé i levé polovině křídla. Mig se mihl kolem mě. Předpokládal jsem, že Carl do něj něco „nasolil“ taky. Mig se snažil rychle odletět a vlétl před Sea Fury druhé hlídky s Petem Davisem a „Smoo“ Elvisem za jejich kniply. Viděli jsme, jak i oni ze svých kanónů „přisazují“ zásahy na draku Migu. Po chvíli bylo vidět, jak Mig odlétá a táhne za sebou závoj kouře. Náš souboj s Migy trval jen asi čtyři až pět minut. Pak Migy zmizely stejně rychle jak se objevily. Když odlétaly, všichni čtyři jsme viděli, jak jeden z nich narazil do blízkých kopců a vybuchl“, uvedl později ve svém bojovém hlášení poručík Carmichael.

    Později po návratu z operačního letu na HMS Ocean a rozhovoru všech zúčastněných britských letců se zpravodajským důstojníkem, který po každém operačním letu takto verifikoval letci hlášené sestřely - Sea Fury nebyly vybaveny fotokulomety, které by mohly sestřel Migu 15 zaznamenat na filmový pás - byl sestřel Migu oficiálně přiznán Carmichaelovi, byť se na něm s velkou pravděpodobností mohli podílet i ostatní členové hlídky a letec za něj byl vyznamenán vysokým vyznamenáním Distinguished Service Order (DSO, vojenské vyznamenání, udělené za výjimečné činy důstojníkům letectva). Zajímavé je, že v roce 1971 létal „kolem pylonů“ na závodech v americkém Renu stroj téhož typu ve zbarvení vítězného Carmichaelova stroje, pilotovaný Mike Dillonem. Jeho zbarvení je možné najít také ve zmíněné Monografii typu v Letectví a kosmonautice.

    Zajímavou příležitost vrátit se proti proudu času a spatřit popsaný neobyčejný a v dějinách letectví nijak častý souboj mezi vojenskými stroji dvou generací s pístovým a proudovým pohonem, jehož vítězem se stal letoun s pístovým motorem, budou s velkou pravděpodobností mít možnost návštěvníci letošní Aviatické pouti na pardubickém letišti 3. a 4. června. Jeho již potvrzenými „letovými“ účastníky totiž kromě dvoumístného Migu 15 UTI (vyrobeného v padesátých letech v Aeru Vodochody a provozovaného polskou nadací Fundacja Polskie Orly) bude jeden z mála evropských letuschopných Sea Fury, vlastněný ve Francii Christopherem Akarym.

 

Foto: Český letecký ráj


    Jde o velmi zajímavý stroj, jehož renovaci zajistila americká renovátorská firma Sanders Aeronautics, sídlící v kalifornském Ione, která se specializuje na renovaci těchto nádherných stíhacích strojů do letuschopného stavu. Při té příležitosti byl unikátní Sea Fury druhého poválečného modelu, užívaného britským námořním letectvem,  FB Mk.11 Fleet Air Arm, FAA, vyrobený už v roce 1948, také opatřen novou pohonnou jednotkou. Bohužel mu ale nezůstala původní, dvojhvězdicový osmnáctiválec Bristol Centaurus, ale do jeho přídě byl renovátory zavěšen mohutný americký dvojhvězdicový motor Wright R-3350-26WD o výkonu 1764kW/2400 HP, který pohání většinu „letových“ Sea Fury, často např. v USA užívaných při proslulých rychlostních závodech kolem pylonů v kalifornském Renu. Zajímavostí je, že při té příležitosti mu byly renovátory instalovány na závěsníky pod křídla instalovány soubojové „smokewindery“, tedy speciální vyvíječe kouře, Sanders Smoke generators, hojně využívané při předvádění na leteckých show.

    Velmi zajímavé je, že stroj, který do Francie v lodním kontejneru připlul v polovině července 2010 a je dnes ve francouzském leteckém rejstříku zapsán pod registrační značkou F-AZXJ, dnes létá v barvách skutečného FB.11 australského vojenského námořního letectva s markingem stroje s australskou vojenskou registrační značkou WH586. Jeho domovským letištěm je burgundský Dijon-Darois, kde ke svému prvnímu zalétávacímu letu po sestavení vzlétl 27.srpna 2010. Za jeho kniplem bude i na Aviatické pouti v Pardubicích opět sedět majitel Christopher Jacquard ze sdružení Mistral Warbirds. .

    Jde o jeden z velmi mála dochovaných letounů Fury z dodávky padesát pěti jednomístných strojů, které výrobce, firma Hawker Aircraft Ltd. iráckému vojenskému letectvu začala dodávat v prosinci 1946. Irácké Fury ovšem neměly námořní úpravu, tedy např. přistávací hák ani skládací vnější části obou polovin křídla.

    Velmi zajímavé ovšem je, že český příznivce těchto špičkových a překrásných klasických pístových stíhacích letounů může hned dva(!) Sea Fury od dubna se složenými křídly vidět na "české „letadlové lodi". Stačí zavítat do hangáru na letiště Mnichovo Hradiště/Hoškovice (LKMH), kde sídlí velmi neobvyklá sbírka slavných warbirdů Český letecký ráj, vlastněná Petrem Turkem z firmy Integra. Když 20. září loňského roku na dráze hoškovického letiště po předchozím celním odbavení ve Vodochodech dosedl po několik tisíc mil dlouhém přeletu velmi riskantní severní letovou trasou přes kanadské Goose Bay, grónské letiště Narsarsuaq, islandský Reykjavík, norské letiště Stavanger-Sola a Berlín proslulým německým pilotem Hardy Kalitzkim pilotovaný velmi exoticky zbarvený Sea Fury s výrobním číslem ES.8509 a evidenčním číslem na trupu WG652 s názvem RiffRaff, poháněný mohutným dvouhvězdicovým motorem Wright R-3350, jen málokdo z příznivců unikátních historických letounů, provozovaných na českých letištích, tušil, že jde jen o „začátek počátku“.

 

Foto: Milan Klouček



    „Závodní“ RiffRaff na zdejší dráze dosedl právě v den zahájení proslulých rychlostních závodů kolem pylonů v kalifornském Renu, jichž se ještě v roce 2010 velmi úspěšně zúčastnil, byl vyroben v britské továrně firmy Hawker Siddeley Aviation v lodnýnském Langley v roce 1957. Protože ale v době intenzivního nástupu vojenských proudových stíhacích letounů všech kategorií neexistovala u britského ani jiných letectev žádná potřeba zařadit do výzbroje kdysi špičkový stíhací či cvičný stroj, poháněný pístovým motorem, byl několik let uskladněn u výrobce a později s dalšími stroji prodán do Německa, kde civilní letecká služba Deutsche Luftfahrt Beratungsdienst (dále DLB) od prosince 1960 do roku 1974 pod označením Sea Fury T.Mk.20 (zajímavé ale je, že první původní dvoumístný T.20 byl pro potřeby britského námořního letectva, Fleet Air Arm, zalétán již 15.ledna 1948) s civilními registracemi provozovala dvacet dvoumístných, speciálně v jejich dílnách instalací vlečného a navíjecího zařízení jako rychlé stroje pro vlekání vzdušných terčů pro potřeby výcviku stíhačů německého vojenského letectva, Bundesluftwaffe, ve střelbě na vzdušné cíle, tedy terče, upravených strojů.

    „Riff“ u zmíněného provozovatele létal se zdejší civilní imatrikulací D-CAFO od 23. května 1960 do roku 1974. Později jej vlastnil známý anglický sběratel historických strojů Doug Arnold, přičemž do britského civilního leteckého rejstříku byl jako vlastnictví jeho sdružení Warbirds of GB zapsán pod značkou G-BCKG 30.června 1974. Od září 1974 jej ale za „velkou louží“ vlastnil Meryl D. Schulke z floridského Orlanda, v americkém civilním leteckém rejstříku byl tehdy zapsán  pod značkou N62143. Zajímavé ovšem je, že přes „velkou louži“ do USA jej sám vlastník přelétl až 13.října. Již v říjnu ovšem stroj změnil vlastníka. Do roku 1977 jej vlastnil John J.Stokes ze společnosti  Warbirds of the World z texaského San Marcos, od května 1977 do přestavby na jednomístný stroj v roce 1979 jej následně provozoval Lloyd A. Hamilton z kalifornské Santa Rosy. Posledními vlastníky stroje, kteří s ním již po intenzívním „upgradu“ létali zmíněné rychlostní závody v Renu, pak v letech 1984- 1988 byli Jimmy R. McMillan z texaského Breckenridge a Artur W.McDonnell z kalifornského Mojave.

    Pozoruhodné je, že tehdy stroj létal označen „závodním“ číslem 106, později se na jeho trupu objevilo i nyní nastříkané závodní číslo 99 a název RiffRaff a byl přestříkán do barev RiffRaff Racing Teamu. Zajímavá je také samolepka se jménem amerického astronauta Robert L. Gibson pod kabinou, svědčící o tom, že Gibson jej v Renu pilotoval také. Vůbec nelze vyloučit, že již u DLB za jeho knipl poprvé usedl Hardy Kalitzki, který ve zmíněné době tyto „terčové“ stroje u zmíněného provozovatele létal a od té doby také jako jeden z nemnoha dnešních pilotů má typovou zkoušku na Sea Fury. Hardy Kalitzki je ovšem jedním z nejzkušenějších „přeletových“ pilotů na světě - v současné době za sebou má neuvěřitelných 600 přeletů Atlantiku s různými typy letounů včetně mnoha warbirdů riskantní zmíněnou severní trasou a dvě stě přeletů Pacifiku.

    Když letošního 17. dubna po předchozím celním odbavení 16. dubna ve Vodochodech (LKVO) na zdejší dráze po velmi dlouhém a riskantním přeletu Atlantiku tzv. severní trasou přes kanadské Goose Bay, norské letiště Narsarsuaq, Reykjavík a norské letiště Stavanger-Sola dosedl po sedmnácti letových hodinách, pilotován opět Hardy Kalitzkim, již druhý hoškovický Sea Fury s výrobním číslem 41H623282, vyrobený v roce 1954, opět poháněný Wrightem R-3350, nyní po rozsáhlé opravě v texaském Breckenridge u firmy Ezell Aviation nesoucí americkou civilní registrační značku N1954H, stala se Česká republika, alespoň pokud jde o počty v Evropě létaných Sea Fury, rázem velmocí. Dva Sea Fury totiž v Evropě provozují či vlastní jen proslulé anglické sbírky historických letounů The Fighter Collection, sídlící na letišti v Duxfordu, respektive Royal Navy Historic Flight, sídlící na letišti v Yeoviltonu.

 


    Zájemci o další nevšední stroj do hoškovické sbírky ovšem při sledování elektronické stopy stroje, kterou bylo možné sledovat díky „trackingu“ jeho letové trasy na počítači, byli značně dezorientováni. Stroj s touto registrací sice již 12. dubna vykazoval bezproblémový let na trase z kanadského letiště Goose Bay na Newfoundlandu (CYYR) na grónské letiště Narsarsuaq (BGBW, dřívější americké válečné letiště s názvem Bluie West), těsně před dosažením grónského pobřeží ale jeho „tracking“ začal směřovat zpět ke Goose! Teprve později se dozvěděli, že důvodem návratu byla závada na odsávacím olejovém čerpadle motoru R-3350, které je možné opravit jen v Goose i zástavba přídavných podkřídelních přeletových nádrží.

    Teprve 14. dubna krasavec podobně jako výše zmíněný RIffRaff dosedl na letišti v Reykjavíku. Stejně jako on byl v mateřské továrně vyroben v roce 1954 jako dvoumístný cvičný model T.20 Trainer. Letectvo britského královského námořnictva, Fleet Air Arm mu přidělilo vojenské sériové číslo VZ365.

    Když koncem padesátých let minulého století své Sea Fury zcela vyřadilo z provozu, létal tento T.20 po výše zmíněné úpravě u DLB s civilní imatrikulací D-CACA od prosince 1964 až do roku 1972. Po vyřazení jej naštěstí v Kolíně nad Rýnem jako neúplný vrak našel známý belgický sběratel historických letounů Eric Vormezeele, který je koupil v roce 1975 s úmyslem použít jej jako zdroj nedostatkových náhradních dílů. K postupnému rozebrání vraku ale nedošlo, neboť v roce 1985 zamířil za „velkou louži“, kde se po původním kupci Jimmym Huntovi z Memphisu, resp. floridském Georgi Bakerovi nakonec stal majetkem Neila McLaina z kanadské Alberty, který zajistil jeho důkladnou renovaci.

    Od něj jej v roce 2000 koupil americký sběratel Sandy Thomson který je dočasně uskladnil v Cutbanku v americké Montaně. Zajímavé ovšem je, že tehdy měl stroj již přidělenou americkou rejstříkovou značku N1324. Jeho zatím „poslední rejstříkovou písní“ bylo v roce 2005 přidělení kanadské rejstříkové značky C-FGAT. Jeho tehdejší majitel stroj velmi intenzívně využíval k obchodním letům po celém severoamerickém kontinentu a podle neoficiálních, ale potvrzených zpráv mu stroj díky své maximální rychlosti a spolehlivosti bez problémů nahrazoval výrazně modernější „biz-jet“.

    Velmi zajímavá byla odpověď tiskového mluvčího Českého leteckého ráje Martina Nepovíma na naši otázku, proč společností také vlastněný letový P-51 Mustang putoval přes Atlantik v lodním kontejneru, zatímco oba Sea Fury přeletěly zmíněnou severní trasou: „Fury je značně rozměrný stroj a mnoho zkušeností s jeho demontáží a skládáním do lodního kontejneru není. Proto oba naše Sea Fury přes Atlantik do Evropy přelétly“, řekl exkluzívně autorovi.

    Další stroje, u nichž ale z autorovi dostupných pramenů nelze s výjimkou výše zmíněného stroje Christophera Akaryho potvrdit, že jsou skutečně letuschopné, jsou ve vlastnictví příznivců historických letounů ve Francii, Belgii, Německu a Švédsku. Jisté ale je, že oprava dalšího bývalého vlečného německého Sea Fury do letuschopného stavu nyní probíhá v nenovátorské dílně bratří Meierů na letišti v německém Bremgartenu. Velmi zajímavé je, že dříve u DLB stroj létal s civilní imatrikulací D-COTE, nyní již má přidělenu německou civilní registrační značku D-CACE.

    Bohužel zájemci o nádhernou stíhačku budou muset i nadále vážit cestu do Hoškovic. Na Aviatické pouti v Pardubicích se totiž české Sea Fury neobjeví. Mohutný hvězdicový motor R-3350, u nějž je podle zasvěcených již jeho pouhé spuštění na letové stojánce spolehlivou poukázkou na cestu do leteckého ráje, by zde ale 3. a 4.června v podání Christophera Akaryho zadunět měl.

(Poznámka: První prototyp pozemní verze Hawkeru Sea Fury byl zalétán 1.září 1944, poháněn byl motorem Centaurus XII. Ukončení druhé světové války znamenalo stornování objednávek britským letectvem, ale již 21. února 1945 byla zalétnuta námořní verze pro letectvo britského námořnictva, Fleet Air Arm, vybavená přistávacím hákem, sklopnými křídly a dalším námořním vybavením, poháněná motorem Centaurus 18 o výkonu 2550 HP. Vyrobeno bylo 665 kusů Sea Fury, kromě letadlových lodí britského námořnictva, z jejichž palub  u perutí s čísly 778., 802., 803., 805. a 807 operovaly verze F Mk.10 a FB Mk.11 od jara 1947 až do roku 1954, Sea Fury létaly i u vojenských letectev Austrálie, Nizozemí a Kanady. Výrobcem na pozemní verzi po vyřazení od FAA upravené stroje, které neměly sklopná křídla, přistávací háky a další námořní vybavení, později provozovala vojenská letectva Barmy (21 kusů), Egypta (20 kusů), Iráku(58 kusů), Kuby (17 kusů) a Pakistánu (98 kusů). Rozpětí stíhacího bombardéru FB Mk.11 bylo 11,71 metru, délka 10,55 metru, výška 4,84 metru. Prázdná hmotnost byla 4.191 kilogramu, vzletová 6.645 kilogramů. Maximální rychlost byla 740 kilometrů za hodinu v letové výšce 5.485 metrů, dolet 1.126 kilometrů).

--
Prameny
http://www.worldnavalships.com/forums/showtread.php?p=10019366 Cmdr.Peter Carmichael DSO RN (FAA Pilot WW2/Korea)
http://www.airport-data.com/N1954H.html
http:://www.warplane.com/pages/aircraft_seafury.html  
http://flightaware.coM/live/flight N195.../CYYR/BGBW
www.aitrade.cz/cz/aktuality/okurkova-sezona-konci-aneb-riff-raff.aspx
www.airtrade.cz/cz/aktualityhawker-sea-fury-pres-atlantik.aspx
www.airtrade.cz/cz/aktuality/sea-fury-n1954h-konecne-v-cechach.aspx
www.aviatickapout.cz/novinky/Prileti do Pardubic
www.tuv.is/sarputim/frettir/140412/gomul-herfluvel-lneti-a-egilstodum:Vefarp
www.warbirdinformationexchange.org News from Meier Motors South Germany EDTG
www.warbirdgegistry.org:Furyregistry
Green, William – Swanborough Gordon Encyklopedie stíhacích letounů Praha, Svojtka and Co 2002 (heslo Hawker Sea Fury)
Letectví a kosmonautika, 1972, číslo 6, s.22/222 - 24/224: Němeček Václav Hawker Sea Fury (monografie)
Aeroplane, September 24,2010: Fury flies in France
Němeček, Václav Vojenská letadla 4(1945-1950). Praha, Naše vojsko 1979
Jiné
Mailové sdělení tiskového mluvčího Českého leteckého ráje Martina Nepovíma
Mailové sdělení Richarda Santuse, Aviatická pouť Pardubice

Mgr. Zdeněk Procházka

Odeslání článku e-mailem

[x] zavřít

Komentáře k článku

Přidat komentář

    Kontrolní kód : Kontrolní kód

Zeptejte se odborníka

Zkušený personál jedné z největších leteckých škol Flying Academy je připraven Vám pomoci s jakýmikoli otázkami týkajícími se letectví.

Zeptejte se

Kategorie

Bezpečnost

Civilní letectví

English info

Havárie

Historie létání

Letiště

Nejčtenější

Oznámení, kurzy, školení...

Pilotní výcvik

Prodej letadel

Technologie

Video

Vojenské letectví

Zeptejte se odborníka